27_leden_2021 Právě před rokem, 27. 1. 2020, po nádherném koncertu v chebském divadle jsme se ve farnosti začali každý pátek scházet k úklidu Uličky Zavražděných. Tuto iniciativu jsme nazvali TOHORA chebské farnosti a modlili jsme se při ní za uzdravení důsledků viny našich katolických předků na historickém antisemitismu. Každý pátek, snad až na jednu dvě výjimky, alespoň jeden člen naší farnosti sbíral v Uličce Zavražděných odpadky a modlil se za to, aby už nikdy nemohla převážit nenávist vůči "těm jiným". Další náš cíl - iniciovat opravu Uličky Zavražděných - se nám bohužel naplnit nepodařilo, ale budeme se snažit dál.

TOHORA chebské farnosti - malé ohlédnutí se

V loňském roce jsme vzpomínali na 75. výročí osvobození Osvětimi. U nás v Chebu proběhl Týden židovské kultury, který vrcholil koncertem v divadle. Tam náš farář Petr Hruška vyhlásil Tohoru naší farnosti – očistu, jako symbol našeho pokání.

Celý rok, každý pátek večer v době, kdy začíná šabat, někdo z naší farnosti měl uklízet uličku Zavražděných. Proč právě tu? Na tomto místě v roce 1350 na Zelený čtvrtek vyvrcholil pogrom, vyprovokovaný nenávistným kázáním o vině Židů, kteří ukřižovali Krista. Místní křesťané vyvraždili téměř celou židovskou obec, která čítala asi 1000 osob. To je krveprolití, které si těžko umíme představit.

Velmi silně si uvědomujeme, že ani náš současný svět není prostý nenávisti. I pro nás je snazší promítnout svoje obavy, nejistoty a stíny do někoho, kdo je jiný než my. A zbavit se ho, nebo ho aspoň odsunout mimo náš životní prostor vypadá jako dobré řešení… 

I v dnešní době vidíme znovu nástup rasismu, dokonce i antisemitismu. S bolestí si uvědomujeme, že křesťané se během věků uvažovali stejným způsobem a jednali zcela proti duchu evangelia. Vnímáme to jako naši společnou vinu, že takhle nekřesťansky naše církev spoluvytvářela historii světa, naší země, našeho města – byli to lidé, kteří chodili do stejného kostela jako my, obraceli se ke stejnému Otci.

Proto jsme ve skupince nebo o samotě, s modlitbou, se zpěvem nebo v tichu – jak nám dovolovala epidemiologická situace – každý pátek sbírali v rukavicích a s rouškou vajgly, plechovky, střepy, psí hovínka, zametali listí…

Pro mě osobně byl tenhle covidový rok s uličkou neoddělitelně spjatý. Snažila jsem se chodit uklízet každý pátek, i když pokaždé to nevyšlo… Být každý týden pravidelně na jednom místě, vidět ho v proměnách ročních dob a světla, s plným uvědoměním jeho těžké historie, byl intenzivní zážitek. Prožila jsem si silně i návrat k mým vlastním duchovním kořenům, které se židovství úzce dotýkaly.

V roce 89, kdy mi bylo devatenáct a o křesťanství jsem měla jen velmi mlhavé ponětí, jsem zašla na výstavu Tvrdohlavých ve výstavní síni ÚLUV na Národní třídě. Postupně jsem si během prohlídky začala uvědomovat, že tam hraje hudba, zaslechla jsem zpěv. Musela jsem se zastavit. Bylo to, jako kdyby mi někdo otevřel srdce a uchopil všechnu bolest, která je tam ukrytá. Měla jsem pocit, že skoro nemůžu dýchat. Jako by ta má bolest byla součástí nějaké nezměrné bolesti, bolesti světa, která jí přesahuje.

Paní uvaděčka mi prozradila, že je to nahrávka zpěvů z jakési maďarské synagogy. Podařilo se mi přesvědčit prodavačku v Domě maďarské kultury, aby mi prodala poslední exemplář desky, přestože jí pů vodně měli uchovat do archívu. A pak jsem se kromě hudby začala zajímat o židovskou historii, začala číst Martina Bubera, Elieho Wiesla, dokonce jsem se naučila i pár hebrejských znaků…

Teprve za několik let, v úplně jiném městě jsem v hluboké osobní krizi vešla do kostela. Tehdy tam sloužil jáhen, nějaký Petr Hruška, který ve svých kázáních čerpal z velmi podobných pramenů. Chápala jsem, co říká, mluvil jazykem, kterému jsem rozuměla. Vlastně jsem už znala Starý zákon. A navíc tam byl - Kristus. Bylo to, jako když už znáte melodii, kterou hraje levá ruka a teď uslyšíte, že existuje i melodie, kterou hraje pravá. Tam jsem se kromě hluboké bolesti mohla dotknout i hluboké lásky, která mě přesahovala a být její částí.

Na tohle jsem myslela, když jsem v uličce uklízela. Když se mi nechtělo, bylo mi horko nebo zima, bolela mě záda, nebo jsem si přišla v téhle službě osamělá…

Znovu jsem si uvědomovala, že jsem z tohoto pramene dostala víc než kdokoliv jiný z mých přátel. U poslední lampy jsem vždycky cítila vděčnost za to, že mě Bůh vedl právě touhle cestou.  Teď můžu s vědomím bolesti a viny projít uličkou.  A můžu věřit v odpuštění a hlubokou lásku, do které je každá bolest ponořená.

Ivana