Slovo faráře z velikonočního čísla chebského farního Zpravodaje navazující na modlitbu papeže Františka "Pane, odpusť nám válku!" a apoštolský list "Misericordia et misera".
Moji milí,
když jsem psal své slovo do postního čísla Zpravodaje, vrcholila druhá vlna ruských raketových útoků na Ukrajinu a sílil tlak okupačních jednotek ruské armády na Kyjev a Charkov. Mnozí jsme byli v šoku a nevěřícně hltali zprávu za zprávou v naději, že to je snad nějaké virtuální cvičení, a ne bratrovražedný masakr. Od té doby se mnohé posunulo, ale mnohé ještě více zatemnilo. Ukrajina statečně vzdoruje, ale mír, jak zatím v dohledu asi není. Naopak se odkrývají další a další krutosti genocidního typu. Zdá se, že vraždění, mučení a vyhlazování civilního obyvatelstva včetně dětí nejsou jen nějaké excesy „férově“ vedené války (existuje-li vůbec něco takového), ale že je to součástí nějaké až ďábelské strategie této pro mnohé z nás ve 21. století v Evropě stále ještě nepředstavitelné, kruté a ničím neomluvitelné agrese jednoho bratrského národa vůči druhému.
A přesto – či spíše právě proto – se mi o to hlouběji již od prvních okamžiků, kdy jsem je slyšel, vryla do srdce slova modlitby, kterou se papež František modlil při generální audienci 16. března 2022, modlitby nazvané „Pane, odpusť nám válku“ (česky k dispozici ZDE).
V ní je ten, kdo se jí modlí, nejprve pozván k úžasu nad tajemstvím Kristova ztotožnění se s trpícími. Kristus je zde oslovován jako ten, kdo se rodí uprostřed bombardování v Kyjevě, je odveden na frontu a umírá v náručí své matky v bunkru v Charkově. Pak se ale sám modlitebník začíná ztotožňovat s oněmi agresory, kteří toto vše na nevinných lidech páchají. Ano, „odpusť nám, když svou krutost svádíme na svou vyčerpanost, když svou zuřivost omlouváme svou bolestí…“, šeptají s úžasem naše rty. A dochází nám, jaké kruté války vedeme často i my sami – uvnitř našich srdcí, našich rodin, našich obcí, našeho národa… Války myšlenek, idejí a ideologií, které jsou přesvědčené, že ony jsou ty jedině pravdivé. Války sarkastických, ironických a despektu plných slov, která jsou ostřejší než kterýkoli dvojsečný meč. Války našich způsobů jednání, skrze které si chceme stvořit svět jen a jen náš, po našem, kde nás „ti druzí“ nebudou vyrušovat z našich vizí o všelidském dobru… Války malicherných politik, které sice hlásají, že jejich cílem je dobro všech, ale při jejichž prosazování by půlku společnosti nejraději sprovodily ze světa…
A tak, Pane, šeptáme dále, „ať se neděje naše vůle, nevydej nás napospas našim skutkům“! A naše srdce postupně měkne. Rozšiřuje se. Odkládá své malé, ale o to ostřejší a o to více smrtící zbraně. Odpusť nám, když stále znovu a znovu i my zabíjíme své bratry, své sestry, své rodiče, své děti… Odpusť nám tuto naši osobní válku, Pane. „Zastav nás, Pane, zastav nás!“
A v této tiché proměně našeho srdce postupně roste naše naděje. Naděje, že to, co se v malém děje v nás, se může dít i ve velkém kolem nás. Že právě tato osobní proměna je naším na první pohled nepatrným, ale v Božím království zásadním přínosem pro zastavení těch velkých ruských i jakýchkoli jiných „Kainů“ dneška. Naděje, že až budou zastaveni, že se budeme moci i na ně začít učit dívat jako na své bližní. Zraněné, zfanatizované, možná nekající, ale hluboce nemocné bližní.
Jenom skrze setkání tohoto „milosrdenství“ a „bídy“ (misericordia a misera), o kterém mluvil papež František v souvislosti se setkáním Ježíše s cizoložnou ženou (srov. Apoštolský list papeže Františka Misericordia et misera z 20. 11. 2016; česky ZDE), vede společná cesta dnešního světa k pokoji. Rád bych po této společné cestě šel spolu s vámi se všemi. I v naší farnosti.
Váš Petr