Podle rubrik

Velikonoce jinak

Jen kousek z „mých Velikonoc“. Byly neočekávané. Protože očekávání jsem měla mnoho. Od sebe, ostatních, Hospodina nevyjímaje. Čekaly mě padesáté narozeniny a zároveň 25 let ode dne, kdy jsem se sbalila, přestěhovala a vědomě přehodila ve svém životě výhybku na cestu, která vedla s Kristem a ke Kristu. Měla jsem své plány a neurčité chvění kolem žaludku, že něco bude jinak. Netušila jsem, jak koronavirus ztiší svět a rozdrobí ho na ostrůvky našich zemí, měst, rodin nebo samot, jak rozhodí naše samozřejmosti a rituály.

Na jedné z mých pravidelných výprav k řekám a potokům mě napadlo, jako by se změnil zvuk času. Už to není tikání hodin, od – do, přesný čas… Pro mě má tahle doba hlas vody, která zurčí přes kamení, svým tempem, zná směr, míří k moři. A to stačí.

Změnila se moje práce – přišla jsem o učení, kontakt se studenty. Za pár dní i o kontakt s našimi klienty (lidmi s mentálním postižením a duševním onemocněním), museli zůstat doma. Začali jsme šít roušky – a celých šest týdnů je stále šijeme. To dávalo té době pohyb a smysl. Metry a metry různých látek, hrčení strojů, částečné tváře lidí za oknem, co by fakt nutně potřebovali pár roušek. Za pár dní jich už budeme mít ušito na deset tisíc. Vzhledem k tomu, že patřím ke střihačkám, v současné době stěží udržím v pravé ruce hrnek s čajem.

Odpadlo mi divadlo, galerie, filmový klub, setkání s přáteli, oslava, cesty do Prahy a za rodinou – jeden rok od smrti mé mámy…

A zrušili mše… o Velikonocích. Rozuměla jsem tomu, považuji to za naprosto správné rozhodnutí. Jen to bylo těžké. Jako členka pastorační rady jsem sice mohla být jednou z týmu, který připravoval online přenosy mší. Ale bylo to jiné. Pod okem kamery, s nezvyklými úkoly, s dechem navzdory – roušce a mé omezené plicní kapacitě astmatika. Podněty, které se mě dotkly, jsem si doprožívala jinde.

Silné pro mě byly Getsemany. Bdění s Kristem v noci ze čtvrtka na Velký pátek. Do rozpisu „modlitební stráže“ jsem si připsala ještě jednu hodinu mezi čtvrtou a pátou ráno. Věděla jsem, že chci být s Kristem vzhůru a venku. Vstala jsem dřív a jela na kole cyklostezkou, co normálně vedla do Waldsassenu. Připadala jsem si dost bláznivě. Nikde nikdo nebyl. Ptáci, kteří ve městě zpívali, v lese ztichli. Jela jsem pomalu, bála jsem se děr a nerovností na cestě. Pak mi došlo, že ty nejhorší jsou zasypané kamením. Ve dne jsem si toho nikdy nevšimla. Zhasla jsem na kole světla. Stačil měsíc, svítil silně a byl přímo přede mnou. Viděla jsem mnohem lépe. Naskočila mi v duchu píseň z Taizé „Před tebou, Pane, temno ztrácí sílu svou, noc odchází a den jasně září…“

Noc zatím neodcházela, ale jako by světlo bylo i uprostřed noci, temnota neměla sílu, moc… nepůsobila strach. Vlastně jako by bylo jedno, jestli jedu světlem nebo nocí. Ze stromů, které byly pokácené po poslední vichřici, jsem si odlomila dvě větve na páteční kříž. Najednou jsem uprostřed úzké silničky uviděla stát policejní auto. Došlo mi, že nemám u sebe nic, kromě těch dvou větví. Trochu bez dechu jsem se proplížila kolem. Uf, uvnitř se nikdo ani nepohnul. Pokračovala jsem dál. Moc ráda bych dojela až ke hřbitovu bývalé vesnice Krásná Lípa, nebo spíš Schönlind. Líbí se mi dřevěný obrys kostela, skrz který je vidět nebe a krajina kolem.

Ale tohle místo už bylo za zátarasem. Hranice. Mohla jsem to místo obejít lesem. Váhala jsem. Moje vzpurná přirozenost byla dost hlučná. „Chci, tak půjdu, nějaký zátaras mě nezastaví, miluju to, že hranice už nás nemůžou zastavit, tohle odmítám“. Ale někde pod tím byl tichý hlas. „Vážně tam musíš? Musíš mít to, co chceš? Nechceš bdít se mnou tady? Na tomhle nijakém místě u policejního zátarasu? Není absolutně jedno, kde spolu jsme? Vážně musíš překročit tu hranici?“

Zůstala jsem tam stát v modlitbě, za chvíli jsem byla promrzlá, bylo jen pět stupňů a já se oblékla tak, že bylo poměrně pravděpodobné, že umřu na zápal plic i bez koronaviru. Jela jsem celá ztuhlá zpátky. U policejního auta mě zastavili, popovídali si mile, přijali fakt,  

že se nějaká šílená žena prostě potřebuje projet venku v noci, když skoro mrzne. Doma jsem si dala horkou sprchu a čaj. Ranní chvály jsem absolvovala zcela neliturgicky pod dekou se zavřenýma očima, jen jsem poslouchala a byla. Začal Velký pátek.

Ivana Č.

Velký pátek

 

Kontaktní místa Farnosti a Charity

Kostelní nám. 188/15
350 02 Cheb
tel. +420 354 422 458

po + st 9:00 - 17:00

číslo účtu farnosti:
781 704 309 / 0800
číslo účtu farní charity:
220 699 597 / 0300

Kontaktní údaje farnosti
Kontaktní údaje farní charity

Kontakt na faráře

úterý: volný den faráře
Kontakty na farní tým
Kontakt na farní penzion
Další kontakty

Kázání na Soundcloud

Copyright © 2020 Římskokatolická farnost Cheb. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.