Podle rubrik

Šestinásobná radost :-)

Vždycky potěší, jestliže někdo uprostřed naší farnosti může prožívat nové začátky. Dvojnásob pak, jestliže je ochotný se o radost z nich a o osobní reflexi o nich podělit i s ostatními. V případě do redakce došlé „trilogie“ od Aničky Šalomové je radost šestinásobná, protože ty nové začátky byly trojí… ;-) V článcích byla použita slova a myšlenky z knih Anselma Grüna Svátost smíření, Svátost manželství a Eucharistie a knihy W. P. Younga Chatrč.

Svátost smíření

„Zpověď“ – zpovídáme se ze svých provinění vůči Bohu (ze svých „mazanců“) – anebo pro mě daleko hezčí výraz „svátost smíření“. Opět se smiřujeme s Bohem, ale také sami se sebou. Je důležité, abychom jsme sami sebe přijali takové, jací jsme a neznervózňovali se stále svými chybami a proviněními. Nacházíme ve smíření opět cestu k Němu.

Člověk má ze zpovědi strach, obavy, stydí se, vždyť je to tak trapné… Ale před Ním jsme všichni na stejné lodi. Stejně On nás zná. Bůh nám dal zrcadlo – přikázání, abychom viděli, jak moc máme před Ním umazanou tvář, když žijeme nezávisle. Kdo zůstává ve zlu – zlo bolí, obrací se proti němu. Ve finále hříšník trestá sám sebe!

Po osmnácti letech jsem znovu mohla slavit svátost smíření. Když jsou člověku jeho hříchy (nebo „mazance“) odpuštěny, nastupuje blahodárný pocit úlevy, štěstí, blaženosti, člověk jakoby úplně zvláční, je odlehčený, jako by se vznášel. Náhle se na tváři objeví připitomělý úsměv od ucha k uchu, ani neví proč. Kdo šel ke zpovědi po delší době jako já, tak už neřeší, co v té zpovědnici řekne, jak to řekne… V podstatě se na smíření s Bohem už těší. Chce už to mít za sebou. Chce být smířen, opět ve spojení, v kontaktu s Bohem. Nechat tam ty provinění a jít s čistým štítem dál…

Ovšem, že budeme dělat dál chyby, každý dělá chyby, ale postupně, jak se bude náš vztah s Bohem vyvíjet, budeme Boží hlas lépe rozpoznávat. I když nechceme dělat chyby, jsou součástí života a i jimi Bůh dosahuje svého záměru!

Na konci zpovědi mi bylo řečeno, ať alespoň jednou měsíčně chodíme ke zpovědi. Když už nám jsou ty větší hříchy odpuštěny, abychom se pravidelně zpovídali i z těch menších hříchů, aby nedocházelo i k těm větším. Ať si dovolíme ten luxus, komfort a přepych být před Ním čistí, bez provinění…

„Kdo žije v lásce, zachovává přikázání.“  „Kdo Boha miluje, bojí se Ho zarmoutit!“

Svátost smíření má blahodárné ozdravující účinky pro duši – hojí staré šrámy a zaceluje srdce.

Na závěr přidám jednu moji básničku:

Láska Boží veliká,

v každém z nás občas přetéká.

Srdce radostí překypuje,

Boží přítomností nás udivuje.

Láska Boží veliká,

občas v každém z nás přetéká.

Někdy se ale unaví,

občas na čas někam zmizí,

musíme o ní pečovati,

aby nám nebyla cizí!

Svátost manželství

V církvi se manželství uzavírá slavením svátosti manželství (lat. sacramentum). Latinské sacrare doslova znamená zasvětit, učinit svatým, posilnit a zpečetit. Jestliže církev chápe manželství jako svátost, znamená to, že zaslíbení dvou lidí sobě navzájem hluboce souvisí s Bohem. Církev manželství posvěcuje, čímž je prohlašuje svatým a naplněným Božím požehnáním.

Na svatebních požehnáních často čteme, že si nevěsta s ženichem „řeknou své ano“. Toto „ano“ má hluboký význam. Kdo říká při svatebním obřadu „ano“ ten svého partnera zcela a definitivně přijímá. To je však možné jen tehdy, řekne-li toto „ano“ nejdřív sám sobě, když bez výjimky akceptuje sebe sama. Přijímají-li dva lidé jeden druhého takového, jaký je a říkají-li ano všemu, co je v druhém přítomno, vzniká prostor, v němž se může každý víc a víc připodobňovat tomu, co s ním Bůh zamýšlí.

V blízkosti lidí, kteří se bezvýhradně přijímají, se cítí přijati i další lidé. Proto je svatba slavností přijetí, je radostnou oslavou toho, že my lidé jsme bezvýhradně přijati Bohem, a proto se také můžeme navzájem přijímat.

Přemýšlet o podstatě manželství, o svatebním obřadu s biblickými texty před očima, může být velkou pomocí nejen pro snoubence, kteří se na svatbu a na společnou cestu připravují. Může to pomoci i manželům, kteří spolu žijí už dlouho…

Trvalo nám to dlouho, ale dočkala jsem se. Po dvanáctiletém manželství jsme letos spojili své životy i před Boží tváří. Konečně! Naše první svatba byla jen na úřadě. I když jsem si přála svatbu v kostele, manžel tenkrát nechtěl. Nic mu to neříkalo, není praktikující katolík a asi měl strach i z toho, co kdybych mu na krku pak náhodou zůstala na vždy? Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! Co potom, že jo? Ale léta běžela a já do toho kostela pořád „lezla“ a nepřestávala jsem, ba naopak. Obě děti jsme nechali pokřtít, zajímavé, to mu nevadilo.

Nejvíce mi vadilo to, že jsem nemohla ke svátostem, ke svatému přijímání. Do kostela jsem chodila téměř pravidelně, pokud mi to okolnosti dovolily. Ale náhle mi to přestalo stačit. Jít na mši a nejít k přijímání?! Byla jsem v kostele na mši jen jako na návštěvě a pořádně jsem nemohla přistoupit blíže. Svaté přijímání mi chybělo čím dál víc. A manžel, když pochopil, že do toho kostela prostě nepřestanu chodit a chybí mi účast na svátostech, tak nějak se „podřídil.“ Pochopila jsem, že ani jemu v podstatě víra není tak cizí. Vážím si ho za to a děkuji, že mi umožnil to, co je důležité pro mě, i když třeba pro něj tolik ne. Však On si ho Bůh také najde.

Den svatební byl trochu chaotický, téměř jako naše první svatba. Doufala jsem, že zažiji i trochu té euforie, ale nedostavila se. Ale k mému úžasu měli ze svatby v kostele a z obřadu samotného hezké a nezapomenutelné zážitky všichni ostatní. Pan farář i trochu zavtipkoval na téma svatby v Káně Galilejské. Což se příbuzným zvlášť líbilo. Myslím, že svým projevem oslovil hodně mých nevěřících známých. Někteří dokonce prý stačili při kázání v kostele zpytovat své svědomí. Obřad se líbil, pravda, trochu jej rušili naši kluci, kteří si neustále tahali za kravaty, Matouš si stoupal a zase sedal – nějak si pořád upravoval sako. Náš milý Lubošek se dokonce zřítil ze židle.

Mně se líbilo, když pan farář mluvil o čase dozrávání a nutnosti nic neuspěchat. Manžela potěšilo, když mu popřál na společné cestě se mnou hodně odvahy. Mě zase potěšilo, když mi  řekl, že jsem musela ujít dlouhou cestu.

Velice si cením a děkuji všem přítomným z farnosti, kteří nás přišli podpořit, ale velké díky patří i těm, kteří nemohli přijít, ale přesto byli v duchu s námi a modlili se za nás. Nesmím zapomenout poděkovat všem, co nám pomohli s výzdobou kostela – zvláště Brigitce – a s hrou na varhany. Moc díky Veronice a Milanovi za pomoc při hostině, s obsluhou, ale také za všechno to nádobí, co po nás zbylo a Veronika ho pak umyla. A největší díky patří našemu páterovi Petru Hruškovi za vše. Za to, jak nás připravil, a to nejen ke svatbě, ale mě i ke svátosti smíření.

Někteří odcházeli z oslavy docela brzy, trochu jsem se bála, že se jim nelíbila. Ale dozvěděla jsem se, že je to celkově nějak dojalo – zvlášť když byli před Bohem v kostele! Díky za ně. Člověk by to do některých neřekl!

Ještě nesmím zapomenout na jednu dobrou duši, která mému manželovi přála se slovy, že ho také vítá mezi křesťany. A manžel mi pak doma říká: „Víš, já už jsem teď taky ten křesťan!“

Na závěr opět jedna malá báseň:

V den slavnostní

anděl svatební

šeptá ti do ucha:

požehnání v manželství

prosím Ti od Ducha.

Od Ducha Svatého,

hojného požehnání

- lásku, zdraví, úctu, věrnost,

víru v Boha

- přežijte to bez zklamání oba.

Však co se má stát, ať se stane.

Budou se dít věci nevídané?!

Užijte si moje požehnání,

ať se splní všechna vaše přání.

Na tento den,

ať nikdy nezapomenou,

Ti co si přísahali

lásku věrnou!

Eucharistie – svaté přijímání

„Ty, který znáš mou slabost naprostou, neváháš snížit se, až ke mně ubohé! Ó bílá Hostie, má Lásko, v duši mou přijď, která touží jenom po Tobě. Ach, jaké štěstí! Už nechci nic mít, jen umřít láskou k Tobě nesmírnou. Ježíši, slyš, volá mě něhy cit, přijď v duši mou!“

Terezie z Lisieux, Vstupuji do života

Eucharistie naší duši prospívá. Uvádí nás s naší duší do souladu, abychom pak i ve světě naší každodennosti mohli žít oduševněle. Již na začátku mše svaté je nám řečeno, že slavení eucharistie je setkání s odpouštějící láskou Boží, která nás bezpodmínečné přijímá. V eucharistii můžeme zakoušet jaký je plný život, který naplňuje naše nejnitřnější nitro, život věčný. Tím nemíníme jen život po smrti, ale novou kvalitu života, chuť lásky, která činí náš život smysluplným.

Důležitým momentem je pozdvihnutí darů. Toto gesto naznačuje skutečnost, že se vynáší pozemské dary do Božího prostoru – v darech pozdvihujeme své životy. Pouze u Boha může být náš život posvěcen a naplněn. Když kněz láme chléb, mají věřící před očima Ježíšovu smrt, v níž se z lásky k nim nechal rovněž rozlomit! Vpuštění chleba do vína symbolizuje opětovné spojení Ježíšova těla a krve ve zmrtvýchvstání – krásný symbol toho, že trhliny mého života jsou uzdraveny, když se ponoří do lásky Kristovy, jíž je kalich naplněn. V eucharistickém chlebě nám dává své tělo, svou vtělenou lásku!

Všichni jste pozváni k hostině Beránkově! Slyšíme při každé mši v kostele. Slyšela jsem to již po tisící a po tisící jedné jsem to najednou slyšela jinak! Oko zaslzelo a co si mě oslovilo. Proč bych i já nemohla…?!

Totiž: „Nikdo, kdo byl již jednou uvnitř a měl účast na tajemstvích, už nemůže zůstat zcela venku!“

Již jsem psala, že jsem si na mši připadala jen jako na návštěvě, když jsem nechodila ke svatému přijímání. Svaté přijímání mi chybělo! Chtěla jsem mít také účast na setkání s Boží láskou – přijímat…

Moje rodina šla se mnou mě podpořit. Napřed šli kluci s manželem pro „křížek“ – požehnání.

Pak jsem šla já. Chtěla jsem mít na to klid. Napřed jsem dostala hostii, po té napití z kalicha. A hned zpátky do lavice si ten slastný pocit vychutnat. Překvapilo mě, jak chuť vína tento slastný pocit umocňovala. Napřed jsem chtěla hostii rovnou celou spolknout. Hned jsem si to ale rozmyslela a pomaloučku vše vychutnávala. Jako kdyby při každém dalším polknutí se rozlévala z hostie – těla Kristova – blahodárná síla, která putovala dál do každé části mého těla a tím jej naplňovala a posilňovala.

Bylo to skoro lepší, než když jsem byla u prvního svatého přijímání – víc jsem si to vychutnávala a užívala! Byla jsem opojená, „opitá“ Boží láskou a přítomností. Opět ve spojení! Opět nabitá! Opět jakoby omámená! Od té doby jsem ve stavu, jak já tomu říkám – jemné, něžné blaženosti (možná je to lepší než euforie).

Jen mě trochu zamrzela jedna věc. Po přijímání. Jedna dobrá duše, v dobré víře, mě chtěla jen pozdravit. Měla jsem zavřené oči, neviděla jsem ji. Vtom jak na mě sáhla, skončilo mé rozjímání. Škoda. Ale úplně na závěr mě potěšilo, když náš pan farář pronesl tato slova (část z mého oblíbeného žalmu č. 84): „Jak je tvůj příbytek milý, Hospodine zástupů!“

Když myslím na to, že Bůh v chlebě a víně proměnil i můj svět, mohu pokojně jít do své práce, mohu s plnou důvěrou doufat, že nic nezůstane při starém, že vztahy mohou být proměněny, bezvýchodné konflikty se vyřeší a útrapy se zmírní. Mohu každý den znovu nabídnout k proměnění to, co mě právě zaměstnává, co mě utiskuje, co mě ochromuje a co mi v životě překáží. Slavení eucharistie je výrazem naděje, že slavením Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstáním na mně bude proměněno i to, co je nepoddajné!!!

A úplně na závěr opět jednu básničku:

Děj se na nás vůle Boží,

 někdy si tak řekneme,

jindy zase, ale o tom

ani slyšet nechceme!

Nemysli na žádné nesmysly,

Bůh má s tebou své úmysly!

Anna Šalomová

Kontaktní místa Farnosti a Charity

Kostelní nám. 188/15
350 02 Cheb
tel. +420 354 422 458

po + st 9:00 - 17:00

číslo účtu farnosti:
781 704 309 / 0800
číslo účtu farní charity:
220 699 597 / 0300

Kontaktní údaje farnosti
Kontaktní údaje farní charity

Kontakt na faráře

úterý: volný den faráře
Kontakty na farní tým
Kontakt na farní penzion
Další kontakty

Kázání na Soundcloud

Copyright © 2020 Římskokatolická farnost Cheb. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.