Články s charitativní tématikou

Smrt, co život otvírá

Jak někteří z vás víte, poslední dva měsíce jsem měl tu milost velmi intenzivně na svou vlastní kůži prožít onu závěrečnou část našeho farního motta: „…a to, co umírá, provázet k smrti, co život otvírá.“ Doprovázení vlastní mámy na práh věčnosti je příliš osobní záležitost, abych se o ní nějak podrobněji šířil ve Zpravodaji. Avšak zároveň to pro mě byla zkušenost tak intenzivní, že bych se rád i takto podělil alespoň o něco z toho, co jsem schopen odít do slov.

Letošní podzim byl zvláštním časem pro celou naši rodinu. Všichni jsme věděli, že mámina rakovina jater jí nejspíše již nedovolí oslavit s námi Vánoce. Ale zpočátku bylo hodně těžké mluvit o tom nějak otevřeněji. Mamka se znovu a znovu chytala té či oné „zaručené“ kúry, která měla ony bláznivě bující buňky v těle zastavit. Znovu a znovu hledala nějaké „řešení“. Zuby nehty si pro sebe držela svojí službu – péči o tátu, upoutaného na lůžko. Před námi i před širším okolím se snažila být „v pohodě“. Prostě asi chtěla do posledního dechu „žít život sloužící životu“.

Krok za krokem pak ovšem přišlo období, kdy už to nešlo. Kdy už nešlo být tou neustále dávající manželkou, matkou a babičkou. Chvíle, kdy se začala po krůčkách učit – znovu, jako dítě – být závislá na druhých. I přes poměrně rozporuplné, i když dobře míněné rady zdravotnického i laického okolí jsme se nakonec spolu se sestrou Janou odvážili zkusit pro ni vytvořit prostředí, ve kterém by tento návrat k dětské bezbrannosti mohla prožít především s těmi, kterým se nejvíc ona sama darovala. I když jsme to zvládali často s velkou improvizací, byla za to hodně vděčná. A i my jsme mohli, někdy velmi intenzivně, jindy alespoň z dálky, zakusit ony „poslední dary“, o kterých tak hluboce svědčí stejnojmenná kniha, vydaná hospicovým hnutím Cesta domů.

Jaké to byly dary?

Především dar prosté přítomnosti. To, že jsem mohl zakusit sám sebe jako někoho, kdo nemusí nic zbožného, chytrého nebo hlubokého říkat, někdy ani dělat, aby byl pro někoho druhého důležitý. Ten jsem objevil v té chvilce, když mi po dlouhém hledání, co by jí usnadnilo ležení, co by ještě potřebovala, co bych jí ještě mohl přinést k pití, jak jí narovnat hlavu… najednou řekla: „Hele, Petře, nech to všechno plavat. Mně stačí, když jsi tady se mnou.“

Pak také dar slov lásky a vděčnosti. Sice jsem se tomu poslední léta trochu snažil učit, ale mně jako chlapovi nikdy nešlo moc často přes rty to pro druhé tak důležité: „Mám tě rád.“ Vždyť to je tak samozřejmé, že tě mám rád, když tohle všechno pro tebe dělám – takový jsem měl aspoň někdy pocit. Ale ten vděčný pohled, když mi to jednou po delším čase zase přešlo přes rty, mě ujistil, že takových vyznání – zvlášť těch jakoby darovaných v určité síle okamžiku – není nikdy dost. A že je dobře je mít, až tyto silné chvilky přijdou, tak trochu předem „nacvičené“, abychom je pak neprošvihli.

Pak tu najednou byl, pár dní před smrtí, i onen dlouho vyhlížený dar otevřeného a pokojného povídání si o smrti jako čase loučení. Plánování pohřbu, výběr písniček („Ať nejsou moc smutné!“), určování oblečení („Ne, abyste chodili v černém!“), rozdělování tajných finančních rezerv, nebo i pokyny, co se skoro shnilými švestkami, které měly podle tajného receptu vydržet až do Vánoc. Ano, byl to dar svědectví, že smrt je – nakonec vlastně velmi prostá – součást života.

A co dar společenství? Třeba už v podobě spojení rodiny a vytvoření atmosféry, ve které jsme si se sestrou i bráchou po čase zase mohli vyjádřit, že se máme rádi. Nebo jako úžas nad tím, že i když se poslední měsíce naši spíše – a celkem pochopitelně – izolovali od okolí, někteří z tohoto okolí se odbýt nenechali a stali se pro nás přímo „anděly“ – citlivými a nevtíravými průvodci na naší vlastní cestě doprovázení. Nebo vyjádřený prostě tím, že mě oba moji šéfové – farář i biskup – bez řečí na čas uvolnili z běžné pastorace a ještě se za nás se svými přáteli a farníky modlili a při slavnosti rozloučení spolu s námi děkovali.

A nakonec dar tichého a pokojného večerního odchodu ve spánku, kdy jsem si ještě ten den dopoledne mohl – po několika měsících – díky jednomu z těch „andělů“ udělat malou vyjížďku na kole do okolí Plzně a na Meditační zahradu a jakoby načerpat sílu k onomu zařizovacímu maratónu, „když bylo po všem“.

Jaké dary má mamka ještě připravené v zásobě pro tuto další etapu, kdy už se za nás za všechny přimlouvá, to ještě nevím. Ale tuším, že možná tyhle její „poslední“ dary byly třeba nakonec spíše dary „předposledními“. Že má ještě něco v zásobě. Vždyť to, co prožila – a my do určité míry s ní – je asi skutečně něčím, „co život otvírá“.

Petr Hruška

 

Kontaktní místa Farnosti a Charity

Kostelní nám. 188/15
350 02 Cheb
tel. +420 354 422 458

po + st 9:00 - 17:00

číslo účtu farnosti:
781 704 309 / 0800
číslo účtu farní charity:
220 699 597 / 0300

Kontaktní údaje farnosti
Kontaktní údaje farní charity

Kontakt na faráře

úterý: volný den faráře
Kontakty na farní tým
Kontakt na farní penzion
Další kontakty

Kázání na Soundcloud

Copyright © 2020 Římskokatolická farnost Cheb. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.