Podle rubrik

Fórum: Život v karanténě

V rubrice FÓRUM květnového čísla našeho Zpravodaje se tentokrát sešlo vícero zajímavých příspěvků dělících se se čtenáři o nejrůznější zkušenosti se životem v karanténě: Očima šéfredkaktorky, Očima dětí, Malý neposeda, Utrpení "lidožroutů", TV Noe: Uzdrav naši zem...

Život v karanténě očima šéfredaktorky

Napadlo mne, že by bylo zajímavé se dozvědět, jak kdo z nás karanténu prožíval, a vlastně prožívá, co ho nejvíce skličovalo nebo naopak, zda i v ní objevil nějaká světélka na konci tunelu. To jsem si to nadrobila... Co o prožitku, který vlastně ještě nikdy nikdo z nás na vlastní kůži nezažil, napsat? Jak se ve všech těch pocitech, dojmech a často protichůdných zážitcích vyznat a popsat je tak, aby to bylo zajímavé a čtivé?

Škola. „Tak Základní umělecká škola se zavírá taky. Neučí se, dej to vědět rodičům a dětem…“ Byla první polovina března a ten telefonát paní ředitelky mne trochu vykolejil. „To nejde,“ byla má první reakce. Blíží se soutěže, máme teď spoustu práce…“ „To my všichni!“ Strohá odpověď v sobě obsahovala podobný pocit.

Pomalu si vše srovnávám v hlavě. Začalo to nařízením o povinném nošení roušek, kdy mi poprvé zatrnulo. Hledám doma, čím bych si zakryla obličej, pak volám kamarádce. Je čalounice v chebském divadle, teď právě sedí v dílně u stroje a šije, šije…

Nechá mě, ať si v hromadě už našitých vyberu dvě. A pak se zbrusu novým módním doplňkem objíždím své žáky a domlouvám se s nimi mezi dveřmi, na tom, co za úkol napíší a pošlou mi na mail. Téma? Jak jinak. Já a karanténa. To ještě nikdo netušíme, že se karanténa protáhne a že těch úkolů jim bude postupně po mailech chodit mnohem, mnohem víc, i z gymnázia a základek, které navštěvují. Tolik, že to nakonec nejen žáci, ale ani rodiče pořádně nestíhají. Vždyť ani učitelé to nemají vůbec lehké, když se musí v této nové situaci vypořádat s tím, jak vecpat do hlav svých žáčků vše, co jim ukládají osnovy.

Doma. První dny v karanténě byly docela fajn. „Konečně,“ řekla jsem si, „budu mít čas na věci, které jsem nestíhala. Vyklidím si pořádně všechna šuplata a skříně, ale hlavně mám možnost prožít postní dobu, jak jsem si vždy přála. Budu mít čas si pořádně uklidit taky v duši, budu mít čas na zklidnění, přemýšlení, na hlubší prožitek modlitby…“

Ne všechno se samozřejmě zadařilo podle předsevzetí. Najednou zjišťuju, jak mi ta hektika svým způsobem schází, a především, jak mi schází sociální kontakty. Žhavím sice stále častěji telefon, vyměňujeme si maily, ale co naplat. Nenahradí to úplně ten přímý kontakt s konkrétním člověkem. Ztrácím přehled o čase. Ráno se probouzím a snažím se vybavit si, co vlastně je za den? Sobota? Ale ne, teprve úterý. Přitom ale paradoxně čas utíká nějak rychleji. Nedostatek činnosti jako by ručičky hodin hnal kupředu kvapněji. Jé, to už je poledne? No teda, vždyť už je tady večer a já ještě skoro nic neudělala. Aspoň si pročíst a promedidovat slova pana faráře, kterými nás poděluje na mailech.

Zprávy. Už je skoro neposlouchám. Koronavirus se v nich skloňuje ve všech pádech, a čísla ohlašující rostoucí počty nakažených a mrtvých v okolních státech deprimují. Ještě že u nás to v tomto směru tak dramatické není, a potvrzuje to, že karanténa a rozhodnutí vlády jsou správná, přes chyby, které jí někteří vytýkají. Ale upřímně. Pro nás všechny, vládu nevyjímaje, je tohle úplně nová situace. A to úmyslně pomíjím fakt, jak se budeme i muset vypořádat s tvrdými ekonomickými dopady na řadu oborů, které karanténa nejvíce postihla.

Zahrádka. Tohle jaro, které přišlo dost brzy, je vzdor pandemii krásné. Teplé, provoněné sluncem, i když hodně skoupé na vláhu. Teď za ni děkuji Bohu. Je úžasné trávit čas hrabáním se v hlíně a sledováním, jak se z tmavé jakoby neživé půdy derou na světlo první rostlinky, jak takřka ze dne na den rozkvétají narcisky, hyacinty, tulipány, jak se vzduch kolem nich rozeznívá bzučením včelek a čmeláků, jak se stromy obalují pupeny a jak si ptáci mohou strhat křídla i zobáčky v honbě za potravou. Možná už i pro svá čerstvě vylíhlá holátka. Čas nejen na práci, ale i na meditaci.

Velikonoce. Karanténa trvá. Neumím si vůbec představit, že velikonoční svátky nestrávím ve společenství farníků v kostele. Už si to představit umím! Mše vysílané online z kaple sv. Jana na chebské faře byly silné. Působivé. Prázdné židle zdobily fotky mnohých z farníků. Vše se tím umocňovalo. A zjišťuji, jak silně proniká Boží milost a láska skrze obrazovku i do pohodlí mého vysmýčeného obýváku. Těžko se mi pro ten zážitek hledají slova. Tak tedy jen stručně: DÍKY.

A vlastně díky i za karanténu, která vnesla do mého života nejednu obohacující zkušenost.

rym

Źivot v karanténě očima dětí

Se souhlasem autorů zveřejňujeme některé práce, které napsali žáci oddělení tvůrčího psaní ze Základní umělecké školy Járy Cimrmana ve Františkových Lázních. Také pro ně nebyla a není karanténa nijak lehká.

Když klid je hluk

Je šílené, jak rychle se změní život během jednoho roku. Když se dívám zpět na fotografie svého normálního života, připadá mi zvláštní, že ta daná osoba jsem stále já. Ztratila jsem pojem o čase, o identitě a smyslu života.

Jsou to už týdny od doby, kdy jsem v reálném životě promluvila s někým kromě své mamky. Trávila jsem každý den v malém bytě se vším, co potřebuju k přežití. Nejprve jsem si myslela, že budu mít konečně čas si splnit své sny, na které jsem doposud neměla čas. Avšak postupně jsem zjistila, že 24 hodin na to nestačí. Mám pocit, že plavu v nekonečném oceánu. Pokaždé, když otevřu oči, nic se nemění a mé dny pokračují stále stejně. Vše ubíhá pomalu a zároveň hodně rychle. Je to jako horská dráha. V jeden moment chci vše změnit a být za vše vděčná. Jindy zase ležím pouze na jednom místě a mé tělo se stává součástí postele.

Přestože žiju ve svém komfortu, tak mám stále pocit, že žiju pouze ve snu. Chybí mi přátelé, příroda a vůbec spousta těch nejmenších radostí, které jsem dříve ani nevnímala. Chybí mi možnost procházet se každý den přírodou a pozorovat, jak nádherně se probouzí. Chybí mi možnost smát se s přáteli. Chybí mi i smích a křik malých dětí dovádějících na hřišti. Chybí mi motivace vstávat každé ráno. Přestože jsem v bezpečí domova, tak mi stále chybí kus mě samotné.

Avšak co mi nejvíce chybí, je rozptýlení od vlastních myšlenek. Denně je má mysl napadána úzkostí a vymýšlenými příběhy. Přichází to jak bouřka. Nejprve jsou černá mračna a ticho, ale když najednou bouře přijde, malý byt už není dostatečně bezpečný pro mou mysl i mé tělo.

Každý den sleduji, jak počet nakažených vzrůstá a strach i úzkost mě svírají do náruče. Hřbitov se stává domovem pro víc a více duší. Lidé ztrácejí své milované a další také umírají s nevyslovenými myšlenkami.

Dříve jsem se ptala sama sebe, kdy se vše vrátí zpět do normálu. Teď má jediná otázka zní: Opravdu se vše vrátí do normálu?

Lenka D., 17. let

Můj život v karanténě

Můžu vám dát jednoduchou čtyřslovní odpověď a ukončit to rovnou: „Je to na nic“. Ale takhle přece jen neskončím, a ještě hned vysvětlím proč.

1) I přes karanténu škola pořád existuje. A naneštěstí učitelé taky pořád známkují úkoly. To by možná zase tak špatné nebylo, pokud by mi naše třídní, která vůbec s počítačem neumí, nevrátila jeden úkol 7x, a to jen proto, že neudělala něco, co v tom počítači měla udělat. Plus ještě toho je mnohem víc, takže u mě vznikl problém s pochopením látky. Vypadá to, že po celý můj život až do konce budu přilepený k židli u mého stolu. Je to hrozně smutný a tragický příběh.

2) Další dvě věci, které mě hrozně štvou, jsou roušky a zavřené provozovny holičů. Je pravda, že pořádně nevím, jak to s uzavřením a otevřením obchodů funguje, protože mě unavuje poslouchat celý den dokola jen a jen o covid-19 a karanténě, ale mám pocit, že holiči jsou pořád zavření a já si pomalu přes vlasy nevidím. Roušky jsou zase otravné hlavně proto, že když už se dostanu ven, tak se musím nejdřív udusit, nežli chytím nějakou chřipku. Mám pocit, že roušky mají takhle fungovat, ale je to děs.

No, a takhle to teď u mne jde den za dnem. Celý den sedím u počítače a horkem u něj umírám, protože počítač se trochu přehřívá. Když už se dostanu ven z domu, tak umírám taky horkem zase kvůli roušce. Vážně už doufám, že tohle vše brzo skončí.

Láďa S., 14 let

Malý neposeda

Na Danu vzpomínám moc ráda. Jako kolegyně byla super! Nic jí nezaskočilo, svoji živou víru, svůj světonázor nikdy před nikým netajila. Věděla, co je legrace, uměla pomoct, poradit, dovedla se porvat se všemi nástrahami života. Zůstat sama – vdova se dvěma malými živými kloučky, znamenalo být táta/máma v jednom. Zvládla to - a velice dobře! Dnes jsou z kluků už dávno tátové a ona by na ně mohla být opravdu pyšná.

Dana zemřela před měsícem, hned na počátku karantény, proto mohlo proběhnout rozloučení jen v kruhu nejbližších. Záznam pohřbu jsem tedy viděla na netu. Báseň četla Dany vnučka. Nevím, kdo je autorem veršů, ale hned v úvodu mě napadlo: Kde asi tak aktuální básničku našli?

Teď už to vím. Vypadla prý z jedné z Daniných knížek, napsaná na psacím stroji, na již zažloutlém papíře. Rozhodně tedy nebyla napsaná narychlo, včera, ale jistě už před mnoha lety.

Věčnost v Kristu

Zvláštní je doba, ve které žijeme,
zvláštní a jedinečná.
Do písku dějin svá díla ryjeme
a věříme, že jsou věčná…
 
Zvláštní je doba, ve které žijeme,
málo-co je v ní svaté.
Za fatamorganou štěstí se ženeme,
v té době rozevláté…
 
Národy v pohybu a člověk v extázi,
prý úspěch má na dosah
a přitom životem jej provází,
stín nesplněných snah…
 
Zvláštní je doba, moji milí,
v ní slovo Bůh a víra jsou jen pojem.
Snad naši předkové jej kdysi ctili,
my však dáme víc na dobrý dojem.
 
Zvláštní je doba, moji milí,
zvláštní, a přece stejná v mnohém.
Lidé by moc rádi věčně žili
a byli sami sobě Bohem.
 
Tak rád by člověk přeskočil smrti práh
který mu v rozletu brání
a přitom věčnost je opravdu na dosah –
na dosah Kristových dlaní.
 

„Divná je doba!“ – Kolikrát jsme v těchto dnech slyšeli tuhle větu? Už jsem na ni pomalu a jistě alergická! Zdá se mi, že žijeme ve víru informací o divné době viru.

Co s tím? Nevím…

Sedím v autě a čekám, až manžel přijde z obchodu. Skočil jen pro něco, co zvládne koupit sám. Čekám a hlavou mi víří útržky básně…. „Věčnost je opravdu na dosah – na dosah Kristových dlaní…“

Tvé dlaně Kriste, mi připadají tak nějak daleko… hodně, hodně, daleko…

Z přemýšlení mě vytrhne právě poblíž parkující auto s mladou rodinkou. Tentokrát to byla mamka, kdo vyběhl z auta do obchodu, zatímco taťka s malým, asi dvouletým prckem také čekají. Bylo krásně a malý (možná, že to byla holčička J), se vyklonil z auta. Přes stažené okénko ručkama plácal po kapotě dveří. Kapota krásně hřála – aby ne, když se do tmavého laku opíralo sluníčko! J

Malý byl nadšený! Vůbec mu nepřipadalo divné, že opodál chodí lidé s něčím podivným na obličeji.

Měl radost, jako kotě si vesele hrál s teploučkem slunečních paprsků. Po chvíli se stal pán s pejskem zdrojem jeho naprostého nadšení.

Přistihla jsem se, že se na kloučka široce usmívám. Náhle byla ta-tam „divná doba ve které žijeme…“

Ten malý klučina nemůže přece nic tušit o divné době. Raduje se z toho, co má kolem sebe, vnímá to, co je právě teď a tady krásný! Usmívám se na něj a dochází mi, že mrňousek můj úsměv nevidí – mám přece roušku! JJJ Komická situace usmívat se na někoho v roušce. JJJ

„Nebudete-li jako děti…“ napadá mě citát z Písma…

Pracuji s malými dětmi. Vím, že někdy umí pěkně zlobit, ale umí se i krásně radovat a důvěřovat. Umí vidět věci, které jsme my dospěláci už mnohdy zapomněli vidět, radovat se z nich, děkovat za ně. Malé, obyčejné, mnohdy všední věci či události, a přesto tak krásné…

Děkuji za tuhle lekci – lekci malého neposedy. J

maf

Utrpení "lidožroutů"

Introvert si možná nějakou dobu v karanténě libuje. Sedne si k počítači, zaleze si s knížkou do postele, vytřídí fotky, vyklidí skříně, hraje deskovky.

Jak je to ale s extroverty, nota bene s těmi, kteří lidi potřebují jako jiní vzduch k dýchání? Takový lidožrout, lidumil, lidopřítel se chvíli nějak zabaví. Chatuje na mobilu, telefonuje, píše maily, ale… Pokud nemá koho obejmout, pokud nemá partu, se kterou by mohl sdílet svůj život, začne chřadnout. Jemu jednoduše chybí živiny. A tak pomalu chátrá.

Nemá výživu, kterou potřebuje, a tak bledne, svaly se scvrkávají, krev není dostatečně zásobena, upadá do smutku a letargie. Když jde ven, musí se hlídat, aby neobjal prvního kolemjdoucího. Ano, snaží se krotit, postí se od kontaktů, pokouší se číst jako jeho partner introvert, dokonce začne péct, v horším případě chlastat.

Lidožrout, který přišel o možnost stýkat se s lidmi, je jako námořník, který nemá dostatek vitamínu C a začne trpět kurdějemi. Ani nejlepší Skype nenahradí osobní setkání. Lidožrout potřebuje cítit teplo a vůni toho druhého. Dovedu si představit, že pokud by mu vzali mobil, pokud by mu nedovolili jít na procházku, kde aspoň zahlédne jiné „rouškaře“, do roka umře na smutek.

Přejeme vám, introvertům, váš klid, to, že nikam nemusíte a můžete se nořit do svého vnitřního světa. Ale pokud vám pomřeme, bude na světě fakt, ale fakt smutno.

Lída Křivancová

TV Noe: Uzdrav naši Zem

V pořadu TV Noe Uzdrav naši zem SPECIÁL s epidemiologem doc. MUDr. Rastislavem Maďarem (23. 4. 2020), v části v čase t = 40:30 až t = 47:45, kdy byla řeč speciálně o tématu bohoslužeb, kromě jiného z úst pana Maďara zazněla i tato slova, která se týkají i našeho zvažování způsobu účasti na bohoslužbách. Volný přepis.

Uvolnění bohoslužeb... je rizikové. Došlo tím k tomu, čemu jsme se doposud bránili – křížení generací na jednom místě. Je to i organizačně nepříjemné... Vyzýváme starší lidi, chronicky nemocné lidi, kteří často chodí na takováto setkání s knězem a s Bohem do kostelů, aby přeci jenom ještě vydrželi a nechodili na takováto setkání, aby využívali ten vzdálený přístup... Možná už jenom květen a v červnu se to už třeba zlepší... Chtěl bych apelovat, pokud nemůžete využít internet, poproste vaše děti, aby vám nastavili např. TV Noe...

Bohužel v těch kostelích dochází k té bližší vzdálenosti... Kněží jsou jako lékaři v první linii, oni nebudou držet ten odstup, když někdo bude potřebovat bližší kontakt, oni nebudou myslet na své zdraví a nedokáží to odmítnout... Vždyť to vidíme v Itálii či ve Španělsku, kněží umírali a někteří nakazili jiné... Tak prosíme, zatím to vydržme, ať do těch kostelů chodí zatím jen někdo, kdo sám není rizikový a kdo sám nemá doma někoho, kdo je rizikový, aby se tam od někoho, kdo je bezpříznakový, nenakazil a domů nezavlekl ten virus...

A potom velmi rádi se budeme bavit o tom, že budeme zvedat ty počty, nebo že se budeme domlouvat i s Českou biskupskou konferencí, jak to udělat, abychom to oddělili... Možná podle velikosti kostela, protože je logické, že nemůžeme napasovat stejný počet lidí do katedrály sv. Víta a do nějakého malého kostelíka na vesnici.

Takže prosím, ještě to dodržme a jestli nemáte internet, tak poslouchejte Rádio Proglas nebo jiné médium... I mnoho lidí v nemocnici se dívá na TV Noe... když to oni mohou vydržet, proč by to nemohli vydržet lidi v domácnostech...

To nejhorší snad už máme za sebou, teď už nám zbývá možná jen pár týdnů a bylo by škoda, když už jsme uběhli skoro maraton, tak abychom to dva kilometry před cílem zabalili a řekli si, že už to nevydržíme!

MUDr. Rostislav Maďar
epidemiolog

Kontaktní místa Farnosti a Charity

Kostelní nám. 188/15
350 02 Cheb
tel. +420 354 422 458

po + st 9:00 - 17:00

číslo účtu farnosti:
781 704 309 / 0800
číslo účtu farní charity:
220 699 597 / 0300

Kontaktní údaje farnosti
Kontaktní údaje farní charity

Kontakt na faráře

úterý: volný den faráře
Kontakty na farní tým
Kontakt na farní penzion
Další kontakty

Kázání na Soundcloud

Copyright © 2020 Římskokatolická farnost Cheb. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.