Podle rubrik

Jdu s hlavou vztyčenou...

V sobotu 27. 7. 2020, u příležitosti 70 let od justiční vraždy Milady Horákové, jsme se v pět ráno, kdy byla popravena, s deseti lidmi sešli ke slavení eucharistie na farní terase. Během bohoslužby jsme četli úryvky z dopisů, které Milada Horáková napsala svým blízkým z pankráckého vězení poslední dny před svou popravou. Nechme i zde zaznít některé z těchto úryvků (konkrétně z prvního dopisu psaného 24. 6. 1950 v 15:15 a z posledního dopisu psaného 27. 6. 1950 ve 2:30 ráno. Popravena byla téhož dne v 5:35. Ostatní ilustrační fotografie jsou z večerního happeningu v chrámu sv. Mikuláše a Alžběty.

(24. 6. 1950) Moji milovaní,

četla jsem kdesi nedávno, že dopis je jako světlo a paprsek hvězdy. Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. A přece je lidem z něho jasno a svítí jim. (…)

I když ten život po roku pětačtyřicátém tak třeskutě supěl kolem mne, i když mi pro všechnu tu dřinu a práci pro jiné zůstávalo pro Vás jen maličko času, přece jsem od Vás dostala plné náruče lásky a upřímného citu. Teď teprve cítím, co to bylo za dary. Jaký jsem byla šťastný a bohatý člověk. A kromě Vás, nejbližších, co ještě jiných upřímných a krásných srdcí mne mělo opravdu rádo. Nelitujte mne. Žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná. (…) A že to skončí? Všechno musí jednou skončit. Co muselo odejít lidí cennějších a mladších než já, a třeba neměli v životě ani setinu těch hodnot, jimiž jsem byla tak štědře já obdařena. (…)

Jen jedno mne opravdu trápí. To, že jsem já dávala málo. I když jsem chtěla raději rozdávat než přijímat, nesplnila jsem toto své předsevzetí. Drobila jsem se mezi mnohé a mnohé, a na Vás, moji nejmilejší, zbývalo často jen to, že jsem k Vám přišla položit unavenou hlavu, vypnout přepjaté nervy, povolit si a nabrat sil i dechu. Dávat, dávat jsem už někdy neměla co. A Vy všichni jste tak trpělivě sloužili svou péčí, láskou a často, přečasto shovívavostí. Kdyby se mohl člověk vracet zpět do minula, toto bych chtěla napravit. Jak mne to trápí – je to má největší bolest v této chvíli, že už není možno, že nezbývá času to napravit. (…) Tolik jsem slibovala tomu trsu lučních zvonečků na lipském vězeňském dvoře, který tam zůstal uprostřed rozvalin po bombardování, že už nikdy nebudu dávat před Vámi ničemu na světě přednost. A přece to zas dopadlo jinak. (…) S takovou samozřejmostí jsem od Vás vyžadovala, abyste respektovali mé cíle. Snad proto, že jsem byla o nich vždy přesvědčena, že jsou neosobní, vyšší a posvátnější než to, co jste sledovali Vy. A bylo v tom často tolik omylu – sobeckosti povrchnosti a nedomyšlenosti. (…)

Vím, že jste přesvědčeni, že jsem nikdy nechtěla jednat nečestně a podle, že jsem to myslela upřímně a poctivě, co jsem kdy dělala. Ale když myslím na Vás, na rozbité štěstí, kterému jsem zasadila sama tolik ran, ptám se: nepřecenila jsem některé hodnoty – bylo toho potřebí, abych hrála nejen o svou, ale také o Vaši tichou a skromnou spokojenost dobrých a milujících se lidí? V posledních měsících jsem si tuto otázku položila tak často, že Vám ani neumím říct. A před soudem svého svědomí jsem došla k tomu, že jsem se na Vás, na těch sobě nejbližších, na těch, kteří dovedou milovat bez nároků, bez touhy po odezvě, že na Vás jsem se opravdu provinila. Prosím Vás proto s velkou vroucností svého srdce, odpusťte, odpusťte a vzpomínejte jen na to dobré, co bylo. A snad toho také najdete dost, když to na náruč nestačí.

(…) Když jsem se vrátila v roce 1945 z kriminálů a měla jsem rozhovor v evangelickém bratrském sboru, řekla jsem tam mezi jiným: „V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal.“ Nyní to vím určitě. A proto i Vy se opřete o víru v Něj. Nebudete zoufalí, jako ani já nejsem zoufalá. Podívejte se: Naše předobrá máma umírala tři roky na rakovinu a opouštěla nás také právě v té chvíli, kdy by se jí s námi bylo ještě tak dobře, ba dokonce radostněji žilo. A já to nebudu mít ani tak těžké, jako to měla ona, chudérečka moje. A budu zase s ní. Máte-li víru, i to mi můžete závidět. (…)

(27. 6. 1950) Moji nejmilejší,

ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. (…)

Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. (…)

Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. (…) Není to tak zlé – jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu.

Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. – Mám už dohráno opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina – žádná už tragédie!

Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte – neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho – bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat – chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem – vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě.

(…) Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.

Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše

Milada

Kontaktní místa Farnosti a Charity

Kostelní nám. 188/15
350 02 Cheb
tel. +420 354 422 458

po + st 9:00 - 17:00

číslo účtu farnosti:
781 704 309 / 0800
číslo účtu farní charity:
220 699 597 / 0300

Kontaktní údaje farnosti
Kontaktní údaje farní charity

Kontakt na faráře

úterý: volný den faráře
Kontakty na farní tým
Kontakt na farní penzion
Další kontakty

Kázání na Soundcloud

Copyright © 2020 Římskokatolická farnost Cheb. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.