03. Ujmout se slova

Základní otázka

Podle přípravného dokumentu synodu o synodalitě (čl. 26) je základním tématem, na které se mají soustředit konzultace v Božím lidu, následující (dvoj)otázka:

Synodální církev při hlásání evangelia "putuje společně":

Jak toto "společné putování" prožíváme dnes v naší místní církvi (farnosti, komunitě, společenství, hnutí, diecézi)?

K jakým krokům nás vybízí Duch svatý, abychom v tomto "společném putování" nadále rostli?

Tuto otázku po "společném putování" můžeme rozvíjet pohledem na různé odstíny synodality, jako např.:

(Pozn.: Formulace níže uvedených otázek vznikla na základě kombinace mírně se lišících otázek v přípravném dokumentu, v realizační příručce a ve znění přizpůsobeném pro plzeňskou diecézi a dalším přizpůsobením pro potřeby chebské farnosti.)

03. UJMOUT SE SLOVA

Pomůcka pro moderátora i účastníky k setkání nad tématem č. 03 (.pdf)

Odvážně se ujmout slova: V synodální církvi jsou všichni vybízeni, aby mluvili odvážně a otevřeně, tedy svobodně, pravdivě a s láskou.

Základní (dvoj)otázka:

A) Jak se v naší farnosti lidé „ujímají slova“? Odvážně, otevřeně, svobodně, pravdivě, s láskou?
B) K jakým krokům nás vybízí Duch svatý, abychom v této schopnosti ujímat se slova dále rostli a podpořili ji?

Rozvíjející otázky (pro inspiraci):

Co nás uschopňuje a co nám brání, abychom v naší farnosti mluvili odvážně, otevřeně, svobodně, pravdivě a s láskou? Kdy a jak v rámci své farnosti dokážeme či nedokážeme říci to, co je pro nás důležité?
Jaké máme zkušenosti se svobodou a otevřeností promlouvání jinde, než ve farnosti (v rodině, v zaměstnání, ve škole, v rámci občanské společnosti, ve světě politiky)? Co z toho pro nás může být inspirací pro farnost?
Kdo mluví jménem naší farnosti navenek (např. vůči médiím, městu apod.) a jak jsou tyto osoby vybírány?
Co konkrétního můžeme ve farnosti udělat pro to, abychom vytvořili bezpečný prostor pro každého, kdo se chce nějak vyjádřit? Jak se můžeme učit promlouvat v pravý čas odvážně, otevřeně, svobodně, pravdivě a s láskou?

Jste zváni k následujícím krokům duchovního komunitního rozlišování (může vám v tom pomoci metodika pro skupinky):

Ptejte se sami sebe a sdílejte se s druhými: V tichu naslouchejte svému srdci a v rozhovoru sdílejte ovoce svého naslouchání s druhými.
- Jaké zkušenosti v naší místní církvi / v naší farnosti / našem společenství nám vyvstávají na mysli či se dotýkají našeho srdce ve světle výše uvedených otázek?
- Které z těch zkušeností jsou oživující, přinášející pokoj, kreativitu a naději?
- Které naopak umrtvující, vedoucí ke smutku, rozdělení, strnulosti či beznaději?
Naslouchejte druhým a sdílejte se s nimi o tom: Mluvte ve skupině o tom, co vás ve sdělení druhých zasáhlo, a co jste si při naslouchání druhým uvědomili jako nový vhled do diskutované otázky.
- Jak nás osobně zasahují zkušenosti druhých, kterým nasloucháme?
- Jaké radosti či jaký nepokoj v nás tyto zkušenosti, kterým nasloucháme, vyvolávají?
- S jakými obtížemi a překážkami bylo třeba se v jejich souvislosti vypořádat?
- Jaké plody tyto zkušenosti přinesly či jaká zranění vynesly na světlo?
- K jakým vhledům nás toto vzájemné sdílení zkušeností vede?
Ptejte se po další společné cestě: Společně se ptejte, k čemu konkrétnímu vás Duch svatý vede, co to prakticky znamená pro vaši další společnou cestu.
- Kde v těchto zkušenostech pro nás zaznívá hlas Ducha?
- Co z toho, co zaznělo, má být potvrzeno a upevněno? Co naopak musí projít nějakou změnou?
- Na čem se ve skupině shodneme? Jaká témata nás naopak rozdělují?
- Jaké menšinové hlasy k nám mohou prorocky promlouvat?
- Jaké cesty se nově otevírají pro naší místní církev / farnost / společenství? Které první kroky mají být učiněny?

Biblická inspirace Mk 12,38-44 "Dala celý svůj život" (kompletně pro všechny odstíny viz příručka Biblické inspirace .pdf):

Aby mohl probíhat v církvi proměňující dialog, je třeba nejen naslouchání, ale také mluvení. Mluvení je ale jen výrazem mnohem hlubšího postoje: Chci mít s vámi ostatními něco společného… Toužím jít po společné cestě… Dávám něco ze sebe do společné „pokladnice“… Stávám se tím zranitelným a závislým na vašem přijetí mých slov, mých grošů, mého „živobytí“ (dosl. v textu „bios“ = život)… Dávám se vám všanc… Důvěřuji vám… Jsem ochotný růst v těchto postojích „chudé vdovy“? „Ujmutí se slova“ nemusí mít nutně podobu mluvení. Někdy stačí gesto. Úsměv. Dárek. Pomoc druhému… Slova pak už přijdou sama… Jak dalece pak tato slova odrážejí – či spíše zakrývají – mé nitro? Jak moc žiji pod pohledem Ježíšovým, který vidí do mého nitra a rozumí tomu, co dělám a říkám, a povzbuzuje mě k tomu? A jak moc žiji pod pohledem „učitelů Zákona“, pod představou, že musím splnit jejich očekávání, očekávání církve, očekávání ideálů? Není čas na to, abych do chrámové pokladnice i já vložil své „dva groše“, pozvedl svůj hlas a promluvil o tom, co prožívám „na okraji chrámu“?

K poslechu:

Kompletní infobalíček ke stažení: