KLS 6. velikonoční: Praxe kontemplativního postoje – NÁSTROJE

KLS 6. velikonoční: Praxe kontemplativního postoje – NÁSTROJE

kontemplace_seminar_titulka_2

V předchozím týdnu jsme viděli, jak „zprostředkující“ prostor stvoření, ve kterém žijeme a který „kontemplujeme s plesáním a chválou“ je pro nás zároveň prostředím, ve kterém jsme pozváni k zakoušení „bezprostředního“, hluboce proměňujícího a osvobozujícího setkání s Milovaným.

Protože je ale stvoření zraněné a zraňující, jsme povoláni k často dlouhé a náročné cestě, na které vstupujeme do stále hlubší svobody od závislosti na tvorech a do stále intenzivnějšího společenství s Bohem nejen „skrze“ (Bohem darované) stvoření, ale také „navzdory“ (člověkem zraněnému) stvoření. Pro tuto cestu osvojování si kontemplativního postoje k celému stvoření a k životu papež ke konci své encykliky Laudato si‘ ve třech jejích článcích (LS 235 – 237) nabízí několik „nástrojů“: svátosti, zvláště pak eucharistii, a zcela specificky nedělní „kontemplativní odpočinek“.

SVÁTOSTI: Nejprve mluví o svátostech obecně: Svátosti představují privilegovaný způsob, jak je příroda přijata Bohem a proměněna na prostředek nadpřirozeného života. Skrze bohoslužbu jsme zváni objímat svět na jiné úrovni. Voda, olej, oheň a barvy jsou přijaty s veškerou svou symbolickou silou a začleňují se do chvály. Ruka, která žehná, je nástrojem Boží lásky a odleskem blízkosti Krista, jenž přišel, aby nás provázel na cestě životem. Voda stékající po těle dítěte, které je křtěno, je znamením nového života. Když se chceme setkat s Bohem, neunikáme ze světa ani nepopíráme přirozenost[1] (LS 235).

Tak se opět (tentokrát z pohledu teologie svátostí) potvrzuje to, co bylo opakovaně zdůrazňováno již dříve (z pohledu teologie stvoření a vtělení): Na cestě kontemplace (a vůbec na cestě zdravého křesťanského života) není základního rozporu mezi „vnějškem“ a „nitrem“, mezi „spoluprací“ a „darem“, mezi „získanou“ a „vlitou“ kontemplací, mezi „zprostředkovanou“ a „bezprostřední“ zkušeností setkání s Bohem: jsou to všechno spíše jen dva sice rozlišitelné, ale vzájemně se doplňující pohledy či momenty jedné jediné cesty.  

EUCHARISTIE: Totéž pak samozřejmě platí i o eucharistii, o které papež František v Laudato si‘ mluví jako „kosmickém aktu lásky“,[2] když cituje Jana Pavla II.: Ano, kosmickým! Protože i když se eucharistie slaví na malém oltáři vesnického kostela, slaví se vždy v jistém smyslu na oltáři světa..[3] Eucharistie, ve které „je plnost již uskutečněna“, je pro papeže Františka životním centrem vesmíru, překypujícím centrem lásky a nevyčerpatelného života“, „sjednocuje nebe a zemi, objímá a prostupuje všechno stvoření (LS 236). A papež pak tuto svoji hlubokou úvahu zakončuje velmi prakticky: „A proto je eucharistie též pramenem světla a zdrojem motivace v naší starosti o životní prostředí a vede nás k tomu, abychom byli ochránci všeho stvoření“ (LS 236).

ODPOČINEK: Nakonec nás papež pozve k pohledu na křesťanskou neděli ve světle židovského šabatu: „Zvláštní význam má účast na nedělní eucharistii. Neděle – podobně jak židovský šabat – se představuje jako den uzdravení vztahů lidské bytosti s Bohem, se sebou, s druhými a se světem,[4] je „dnem Vzkříšení, ‚prvním dnem‘ nového stvoření, jehož prvotinou je Pánovo vzkříšené lidství, záruka konečného proměnění veškeré stvořené skutečnosti“, který navíc ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu (LS 237; srov. KKC 2175).

A poté již papež pokračuje výslovným pozváním ke „kontemplativnímu“ odpočinku, ve kterém můžeme objevovat smysl každého lidského konání a který je královským nástrojem pro „vnímavý a svobodný rozměr“ života:

Křesťanská spiritualita tímto způsobem
zahrnuje hodnotu odpočinku a slavení.
Lidská bytost má sklon považovat kontemplativní odpočinek
za něco jalového a neužitečného a zapomíná,
že tak obírá konané dílo o to nejdůležitější – o jeho smysl.
Jsme povoláni k tomu,
abychom do svého konání začleňovali vnímavý a svobodný rozměr
,
který se liší od pouhého nečinění.
papež František, Laudato si‘, čl. 237

A papež František pak na závěr samozřejmě opět neopomene zmínit důsledky kontemplativního prožívání eucharistie a nedělního odpočinku pro sociální vztahy a pro křesťanskou praxi v oblasti péče o stvoření: „Odpočinek rozšiřuje náš pohled a umožňuje nám znovu uznávat práva druhých. Tak den odpočinku, jehož centrem je eucharistie, šíří své světlo na celý týden a povzbuzuje nás k tomu, abychom si osvojovali péči o přírodu a o chudé(LS 237).

Co to vše znamená pro naši kontemplativní praxi?

Že opět není zásadní rozpor či protiklad mezi „mystikou“ či „kontemplativním životem“ (někdy přisuzovaným jen těm „dokonalým“) a obyčejným „plněním přikázání“ či „svátostným životem“ (někdy přisuzovaným „začátečníkům“):

  • Kontemplace a mystika mají vždy svůj hluboký a bytostný eucharistický rozměr, který zahrnuje komunitu Božího lidu a objímá celý svět, spojuje s veškerým stvořením a uschopňuje k prorocké péči o náš společný domov.
  • Eucharistie a svátosti jsou pak vždy a ze své podstaty něčím, co nezůstává na povrchu krásných rituálů, plnění liturgických rubrik, či rozvíjení mezilidských vztahů té které lokální komunity, ale má: mystickou hloubku („životní centrum vesmíru“); vesmírnou výšku („objímá a prostupuje všechno stvoření“); sloužící šířku („překypující centrum lásky“).
  • Kontemplativní odpočinek, do kterého se královským, ale ne jediným způsobem „zacvičujeme“ při slavení neděle jako dne Páně, především při nedělním slavení eucharistie, je nejen způsobem, jak uprostřed našeho života objevovat hluboký smysl a zdroj našeho konání, ale také prostorem, ve kterém se na naší kontemplativní cestě stáváme svobodnějšími k životu uprostřed tohoto zraněného stvoření, a tím i vnímavějšími vůči křiku Země a křiku chudých a schopnějšími na něj odpovědět.

Společné nedělní slavení eucharistie je na jedné straně privilegovaným a výsostně důležitým prostorem pro setkávání se se Vzkříšeným uprostřed Božího lidu (a tedy i pro posilu a zdravý rozvoj křesťanského – kontemplativního – života). Na straně druhé je samotný nedělní eucharistický rituál je nástroj,[5] který není cílem, ale pouhým prostředkem k setkání se Vzkříšeným tak jako tak přítomným mnohotvárným způsobem v celém vesmíru[6] (a tedy něčím, co pro náš křesťanský – kontemplativní život – není za všech okolností nezbytné).

Pokud tedy neděli z důvodu nemožnosti účasti na společném slavení eucharistie slavím s rodinou či sám doma či v přírodě, mám i zde (stejně dokořán, i když jiným způsobem) otevřené dveře k setkání s Ukřižovaným a Vzkříšeným, jako při slavení eucharistie. Jsem takto totiž součástí slavení eucharistie jako „kosmického aktu lásky“ založeného pozemským Kristem a trvale zpřítomňovaného Kristem vzkříšeným v jeho těle.[7] Kontemplativní zkušenost a praxe mi právě v tomto může velmi pomoci, stejně jako nedělní slavení eucharistie může naopak zásadním způsobem pomoci zakořenit mé kontemplaci.

Praktické podněty pro 6. týden velikonoční

Nechme se tento týden pozvat, abychom vnímali, jak skrze nástroje, které nám papež předkládá v závěru své encykliky (svátosti, eucharistie a kontemplativní odpočinek), v našem životě vyrůstá svoboda k životu uprostřed stvoření, vnímavost vůči křiku Země a křiku chudých a schopnost na tento křik odpovědět (více v katechezi k 6. týdnu velikonočnímu, případně v kázání ze 6. neděle velikonoční; odkazy najdete na farnostcheb.cz/kontemplace).  

  1. SPOČINUTÍ v kontemplaci a v kontemplativní PRAXI svátostí:
    1. V denních tichých chvílích pokračujte jako obvykle. Můžete se navíc otevřít pozvání ke „kontemplativnímu odpočinku“ uprostřed svého konání a důvěřovat, že tímto „nicneděláním“ vrůstáte do větší svobody a vnímavosti, která pro vás bude přinášet ovoce i ve vašem všednodenním životě a službě.
    2. Při eucharistii, kterou budete během týdne slavit, zkuste vnímat její „kosmický rozměr“, jak je i tato mše slavena „na oltáři celého světa“ a jak v ní vstupujeme do všem lidem každým okamžikem bezpodmínečně otevřeného „kosmického aktu lásky“ Ukřižovaného a Vzkříšeného Krista.
    3. Během týdne se připravte ke slavení svátosti smíření, ve které se můžete nechat obejmout stejným „kosmickým aktem lásky“, tentokrát zcela osobně.
    4. Po celý týden pro vás mohou být povzbuzením nádherná slova nedělního evangelia očekávající málo a slibující mnoho: Jan 14,18-21.
  2. SDÍLENÍ s průvodcem či se skupinou:
    1. Se svým „patronem“ mluvte o vaší svátostné praxi (slavení eucharistie, slavení svátosti smíření, slavení pomazání nemocných, život ve svátosti manželství), o vašem způsobu slavení neděle a o vašem pojetí odpočinku, a to ve světle otázky, jak je to vše propojeno s vaší cestou kontemplace.
    2. Pokud máte seminární skupinku, sdílejte se s ní o tomtéž.
  3. STUDIUM podnětů z tohoto sešitu a encykliky Laudato si‘:
    1. Ve světle podnětů z tohoto sešitku a z katecheze pro tento týden se ptejte, co ve vašem život znamená slavení svátostí obecně, zvláště pak slavení eucharistie a nedělní odpočinek.
    2. V postoji kontemplativního naslouchání si promeditujte LS 235 – 237.
    3. Pokud si chcete připomenout části Laudato si‘ věnované zvěsti o přítomnosti Vzkříšeného ve v celém stvoření, můžete se vrátit k LS 80, 88, 100, 221, 233.

 

[1] Ve světle pohledu na spiritualitu křesťanského Východu skrze list Jana Pavla II. Orientale lumen, čl. 11, papež František dodává: „Podle křesťanské zkušenosti nalézají všichni tvorové hmotného vesmíru svůj pravý smysl ve vtěleném Slově, protože Boží Syn do své osoby začlenil část hmotného vesmíru, do něhož vložil zárodek definitivní proměny“ (LS 235).

[2] V tomto „aktu lásky“ celé „stvoření dochází svého největšího povýšení“; v něm „se chtěl Pán dotýkat našeho nitra skrze úlomek hmoty“, a to „nikoli shůry, ale zevnitř, abychom se s ním mohli setkat v našem vlastním světě“ (srov. LS 236).

[3] Jan Pavel II., encyklika Ecclesia de Eucaristia, čl. 8

[4] Opět i zde si všimněme oné v encyklice se stále znovu objevující čtveřice základních vztahů člověka: vztah k Bohu, k sobě, k druhým, ke světu (srov. také LS 66, LS 70, LS 240).

[5] Teologie svátostí zde mluví o „viditelném znamení“ („sacramentum tantum“) neviditelné milosti“ („res tantum“), což teprve společně tvoří „symbolickou svátostnou realitu“ („res et sacramentum“).

[6] Stojí za to se znovu vrátit k některým klíčovým textům z Laudato si‘, které o této mnohotvárné přítomnosti Vzkříšeného mluví, jako např.: „Bůh je přítomen uvnitř každé věci, aniž by ovlivňoval samostatnost svého stvoření…“ (LS 80). „Celá příroda, kromě toho, že zjevuje Boha, je místem jeho přítomnosti. V každém stvoření přebývá jeho oživující Duch, který nás volá ke vztahu s ním“ (LS 88 citujíce brazilské biskupy). „Samy polní květy i ptáci, jež (Ježíš) s úžasem kontemploval svýma lidskýma očima, jsou teď plni jeho zářivé přítomnosti“ (LS 100). „Kristus nyní jako Vzkříšený přebývá v nitru každé bytosti, objímá ji svou láskou a prostupuje svým světlem“ (LS 221). „Vesmír se rozvíjí v Bohu, jenž ho veskrze naplňuje. List, cestička, rosa, tvář chudého tedy skrývají tajemství, které je třeba kontemplovat“ (LS 233). Proto také mohu „setkávat se s Bohem ve všech věcech“ (LS 233), jako např. v mnohotvárném prostoru krásy či zraněnosti stvoření, ve vztazích s druhými, v naslouchání Božímu slovu, v hluboké touze svého srdce, či v nářku chudých, kterému vycházím v modlitbě a službě naproti…

[7] V propojení rozptýlených údů těla Kristova a v naslouchání Božímu slovu může pomoci online přenos bohoslužby z farnosti, kde jsem „doma“, ale při tomto přenosu se na eucharistii nenapojuji „elektronicky“. Součástí této eucharistie, která „objímá a prostupuje celé stvoření“, jsem i bez tohoto přenosu, který je pouhou berličkou k tomu, abych právě tam, kde se jsem, „nacházel Boha ve všech věcech“ ve spojení s celkem Božího lidu.