KLS 3. velikonoční: Kontemplativně-ekologická konverze – SRDCE

Minulý týden jsme vnímali, jak podle papeže Františka proměna životního stylu připravuje půdu našeho srdce pro kontemplaci a jak zase naopak zkušenost s kontemplací proměňuje náš životní styl, který nám pak opět více a více „uschopňuje ke skoku do Tajemství“ (srov. LS 210) a setkání s tímto Tajemství nás vede k „vděčné kontemplaci světa“ vnímavé jak k chudým, tak k životnímu prostředí (srov. LS 214). Co je však jádrem tohoto „skoku do Tajemství“? To nám napovědí následující články encykliky (LS 216 – 221) rozvíjející téma „ekologické konverze“, kterému se budeme věnovat tento týden.

V této části své encykliky papež František před našima očima rozprostírá svoji vizi v mystice zakořeněné „ekologické spirituality“ ovlivňující náš „způsob uvažování, vnímání a prožívání“ a kterou považuje za jakési „srdce“ celé své vize „péče o společný domov“. Citujíce svoji exhortaci Evangelii gaudium připomíná, že „není možné nasazovat se pro velké věci pouze na základě pouček, bez mystiky, která by je oživovala, bez ‚vnitřní hybné síly, která podněcuje, motivuje, povzbuzuje a dává smysl osobnímu i společnému konání‘“ (LS 216; srov. EG 261). A pokračuje citujíce Benedikta XVI.: „Jestliže ‚se ve světě rozrůstají vnější pouště, protože tak moc narostly pouště vnitřní‘, stává se ekologická krize výzvou k hlubokému vnitřnímu obrácení“ (LS 217).

Po kritice křesťanů, „kteří se horlivě věnují modlitbě, ale často se pod záminkou realismu a pragmatičnosti vysmívají starostem o životní prostředí,“ či křesťanů, kteří „jsou pasivní, nedovedou se rozhodnout ke změně svých zvyklostí a stávají se nedůslednými“ konstatuje: „Chybí jim tedy ekologická konverze, která znamená, že se ve vztazích k okolnímu světu projevují všechny důsledky setkání s Ježíšem. Povolání střežit Boží dílo je podstatnou součástí ctnostného života. Nepředstavuje něco volitelného, ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života“ (LS 217). A vzápětí zdůrazňuje komunitní rozměr této konverze: „Na sociální problémy se odpovídá komunitními sítěmi, nikoli pouhou sumou individuálních dober… Ekologická konverze nezbytná k vytvoření dynamismu trvalé změny je také komunitní konverzí“ (LS 219).

V dalším článku pak papež František představuje několik postojů, které s sebou tato „ekologická konverze“ nese a které „ve vzájemné součinnosti vedou k velkorysé péči plné něhy“ (LS 220):

vděčnost a nezištnost (tj. vnitřní hluboké uznání, že svět je darem, který jsme přijali od Otcovy lásky);
odříkání a štědrost (tj. sdílení darů s druhými, které je praktickým projevem vnitřního postoje vděčnosti a nezištnosti);
láskyplné vědomí toho, že nejsme izolováni (tj. vědomí, že s ostatními bytostmi vesmíru tvoříme úžasné univerzální společenství);
rozvoj tvořivosti a nadšení (tj. postoj odevzdanosti se Bohu jako „oběť živá, svatá a Bohu milá“ (srov. Řím 12,1).

Ke třetímu bodu papež navíc dodává zásadní větu poodhalující charakter jeho pojetí kontemplace:

Věřící nekontempluje svět zvenčí, ale zevnitř,
přičemž uznává pouta, jimiž nás Otec sjednotil se všemi bytostmi.

papež František, Laudato si‘, čl. 220

Teologická odůvodnění tohoto „zevnitř“ pak přidává v dalším článku LS 221:

STVOŘENÍ jako „svátost“ Boží vůči člověku („každé stvoření odráží něco Božího a sděluje nám jisté poselství“; „když Bůh stvořil svět, vepsal do něj řád a dynamiku“);
VTĚLENÍ jako „přijetí“ celého hmotného světa Bohem („Kristus na sebe přijal tento hmotný svět“);
VZKŘÍŠENÍ jako „prodlévání“ Boha v nitru každé bytosti („Kristus nyní jako Vzkříšený přebývá v nitru každé bytosti, objímá ji svou láskou a prostupuje svým světlem“).[1]

Kontemplace podle papeže Františka tedy není ani útěkem před „světem“ do nějakého izolovaného spočívání v Kristu, ani ztracením se ve „světě“, které by snad hrozilo, že nás od Krista bude oddělovat, ale spíše odvážným a často náročným či bolestným ponořením se do „přediva vztahů“ uvnitř tohoto světa, oním odvážným „skokem to Tajemství“, který je však zároveň nesen důvěrou, že právě tam se setkáváme se Vzkříšeným, který nás zve ke „kontemplování Stvořitele, jenž žije mezi námi a v tom, co nás obklopuje“ (LS 225).

Takto může být kontemplace považována za srdce „ekologického obrácení“ a „ekologické spirituality“. Do tohoto srdce vstupujeme motivováni „pouštěmi vnitřními“ i „pouštěmi vnějšími“, jsme v něm poháněni „vnitřní hybnou silou“ mystiky, integrálně z něj vyrůstá naše péče o celé stvoření a tuto péči prožíváme jako součást „komunitní sítě vztahů“. To vše osloveni poselstvím Božího stvoření, přijati spolu s celým stvořením vtěleným Kristem a proniknuti z nitra tohoto stvoření světlem Kristova vzkříšení (srov. již také LS 100).

Praktické podněty pro 3. týden velikonoční

Tento týden jste zváni otevírat se v tichých chvílích daru vnitřní konverze skrze „skok do Tajemství“ a „ponoření se do našeho života“, ve kterém přebývá Vzkříšený Kristus. Ani tentokrát proto nejsou k dispozici podněty k jednotlivým tichým chvílím, pouze základní týdenní nasměrování (viz katecheze 3. týdne velikonočního, případně kázání z 3. neděle velikonoční; odkazy najdete na farnostcheb.cz/kontemplace

SPOČINUTÍ v kontemplaci při denních tichých chvílích:
1. Pokračujte v pravidelném praktikování denních tichých chvil, a jejich délku si zkuste oproti minulému týdnu o 5 minut prodloužit. Pokud jste praktikovali dva kratší úseky, zkuste je tento týden spojit v jeden delší.
2. Při tichých chvílích ani tento týden nic nečtěte, Božím slovem se nechte sytit „zevnitř“ a nově přijměte okolnosti svého života jako prostředí, do které je Božím stvořením, do kterého se Kristus vtělil a z jehož hlubin jste prozařování Kristovým vzkříšením.
3. Na začátku vám může opět pomoci zpřítomnit si ve své představivosti Krista tak, jak se vás jeho přítomnost nejživěji dotkla v posledních dnech. Pokud nemáte žádnou inspiraci, navrhuji navázat na nedělní evangelium a vnímat Krista, který se jako neznámý poutník připojuje k vaší cestě a vstupuje do vašich obav, smutků, bolestí, zklamání či selhání a svým „výkladem Písem“ postupně „zapaluje vaše srdce“. Nebo se s tímto poutníkem prostě usaďte v Emauzích a dejte mu šanci, abyste jej mohli „poznat“ při lámání chleba Božího slova a vašeho života. Tuto vnitřní rozmluvu ale rozvíjejte jen na začátku tiché chvíle a dejte šanci postupně se ve vás rozprostírajícímu tichu a bdělé vnímavosti.
4. K vracení se do Boží přítomnosti či k bdělé vnímavosti používejte to, co se vám minulý týden především osvědčilo (viz bod 1d+e podnětů z minule).
SDÍLENÍ s průvodcem či se skupinou online:
1. Se svým „patronem“, kterého jste si minulý týden vybrali (viz bod 2-2 praktických podnětů z minulého týdne), proberte zkušenosti z denních tichých chvil týdne předchozího. Jak se vám dařilo zachovávat pravidelnost tichých chvil? Co vám pomáhalo při ponoření se do ticha či k opakovaným návratům do něj? Co vám v tom naopak bránilo? Co z vašeho životního stylu podporuje vaše rozhodnutí pro ztišení v tichých chvílích? Co byste ve svém životním stylu mohli změnit, aby byl pro vaši kontemplaci podpůrnější?
2. Pokud máte seminární skupinku, sdílejte s ní něco z podnětů z bodu 2-1.
STUDIUM podnětů z tohoto sešitu a encykliky Laudato si‘:
1. Ve světle podnětů z tohoto sešitku a z katecheze pro tento týden si můžete v postoji kontemplativního naslouchání pročíst LS 216 – 221.

_{[1] Toto pak v dalším oddíle papež prohlubuje těmito slovy: „Integrální ekologie vyžaduje, abychom věnovali trochu času obnovení pokojné harmonie se stvořením, zamyšlení nad svým způsobem života a nad svými ideály, kontemplování Stvořitele, jenž žije mezi námi a v tom, co nás obklopuje, a jehož přítomnost ‚se nesmí stát umělým konstruktem, nýbrž musí být objevována, odhalována‘ (EG 71)“. (LS 225) „Nový Jeruzalém, svaté město (srov. Zj 21,2-4), je cílem, ke kterému se ubírá celé lidstvo. Je zajímavé, že kniha Zjevení nám říká, že plnost lidstva a dějin se uskuteční ve městě. Potřebujeme vnímat město kontemplativním pohledem, totiž pohledem víry, která objevuje Boha, jenž přebývá v jeho domech, na jeho ulicích a náměstích. Boží přítomnost pak provází každé upřímné hledání jednotlivců i celých skupin, toužící nalézt oporu a smysl života. On žije mezi obyvateli a prosazuje solidaritu, bratrství, touhu po dobru, pravdě a spravedlnosti. Tato jeho přítomnost se nesmí stát umělým konstruktem, nýbrž musí být objevována, odhalována. Bůh se neskrývá těm, kteří ho hledají upřímným srdcem, třebaže tak činí tápavě, nepřesně a zmateně“ (papež František, Evangelii gaudium, čl. 71). Srov. LS 100.}