KLS 4. týden postní: Kontemplace uvnitř sítě vztahů

KLS 4. týden postní: Kontemplace uvnitř sítě vztahů

Po popisu reality (I. kap.) a po posouzení kořene krize (III. kap.) ve světle naslouchání Božímu slovu (II. kap.) nám nyní papež František ve IV. kapitole Laudato si‘ předestírá svoji systematickou vizi vzájemné vnitřní provázanosti všech aktérů Božího stvoření, aby z ní poté mohl v následujících dvou kapitolách odvodit konkrétní podněty k praktickému jednání.

Jestliže je tématem vnitřní propojenosti světa (tj. tématem Země či lidstva jako sítě, společenství či komunity vzájemně souvisejících, propojených a na sobě závislých vztahů) proniknuta celá encyklika (a to ve všech kapitolách[1] a tolika způsoby[2]), její IV. kapitola, do jejíž kontemplativní četby se pustíme tento týden, toto téma reflektuje v celé jeho šíři. Proto právem nese název „Integrální ekologie“.[3]

Termín „kontemplace“ papež v této kapitole používá jen jedenkrát, když mluví o „přednostní volbě pro chudé“ a vzápětí nás v témže článku vyzývá, „abychom ve světle nejhlubšího přesvědčení víry dokázali kontemplovat[4] nesmírnou důstojnost chudých“ (LS 158).

Je-li však tato kapitola systematickým završením dosavadních úvah (tématem „kontemplace“ silně proniknutých) a východiskem pro závěrečnou VI. kapitolu (která se spiritualitou a kontemplací zabývá jako svým vlastním tématem), můžeme hlavní téma IV. kapitoly (vzájemná propojenost všeho) považovat za klíčové i pro papežovo pojetí kontemplace. Navíc, jak jsme viděli, toto téma je silně přítomné i ve všech ostatních kapitolách.

V dalších částech tohoto úvodu do 4. postního týdne vás tedy nejprve jako obvykle pozvu k prohlídce témat IV. kapitoly (abych vás případně navnadil k jejímu samostatnému studiu), poté se (s odskoky do kapitol ostatních) podíváme, co to znamená pro naši cestu kontemplace, aby nakonec mohly být připojeny některé inspirace pro denní tiché chvíle tohoto týdne a praktické podněty pro celý týden jako takový.

Integrální ekologie

Hned v prvním článku IV. kapitoly papež shrnuje její vlastní téma takto:

„Poněvadž všechno spolu vnitřně souvisí a nynější problémy vyžadují pohled, který zohledňuje všechny aspekty světové krize, navrhuji nyní pouvažovat o určitých prvcích integrální ekologie, která jasně zahrnuje lidské i sociální dimenze“ (LS 137).

A hned v dalším článku tuto klíčovou myšlenku rozvíjí:

„Není zbytečné i zde zdůraznit fakt, že všechno vzájemně souvisí… Jako spolu souvisejí různé složky planety…, tak také biologické druhy tvoří určitou síť, s jejímž poznáváním a zkoumáním nebudeme nikdy hotovi. Velkou část své genetické informace sdílíme s různými živými bytostmi. Proto se zlomkovitost a izolovanost poznání může stát jistou formou ignorance, nezařadí-li se do širšího pojetí reality“ (LS 138).

Podrobněji se pak věnuje pěti základním rozměrům této „integrální“ (tj. celostné, vše zahrnující, komplexní) ekologie (v souvislosti s prvními třemi rozměry ekologie se někdy mluví o environmentálním, ekonomickém a sociálním „sloupu“ rozvojových plánů):

1. Environmentální ekologie (srov. LS 139 – 140): Termín „životní prostředí“ vyjadřuje „zvláštní vztah mezi přírodou a společností, která ji obývá“; příroda „není něco odděleného, pouhý rámec našeho života“, ale „jsme do ni zahrnuti, jsme její součástí, prostupuje námi“; z toho plynoucí směry řešení, které „vyžadují integrální koncepci potírání chudoby, navrácení důstojnosti vyloučeným lidem a zároveň péči o přírodu“ (LS 139).
2. Ekonomická ekologie (srov. LS 141): Zde papež volá po „vzájemné interakci“ ekonomie a ekologie, „aby se dosáhlo všezahrnující a sjednocující vize“, protože: „Ochrana životního prostředí musí tvořit nedílnou součást procesu rozvoje a nemůže být chápána odděleně“ (LS 141).
3. Sociální ekologie (srov. LS 142): Zde papež opět začíná naším známým heslem: „Je-li všechno ve vzájemném vztahu“, a pokračuje: „pak také kvalita zdraví společenských institucí působí na životní prostředí a kvalitu života… V tomto smyslu je sociální ekologie nezbytně institucionální a dosahuje postupně různých dimenzí, od primární sociální skupiny, rodiny, přes místní a národní společenství až k mezinárodnímu životu“ (LS 142).
4. Kulturní ekologie (srov. LS 143 – 146): Tento rozměr papež shrnuje následující větou: „Je třeba zahrnout dějiny, kulturu a architekturu určitého místa a uchovat jeho původní identitu. Ekologie proto vyžaduje také péči o kulturní bohatství lidstva v jeho nejširším smyslu“ (LS 143) a vyzývá, aby do „nově se rodící procesy“ byly zahrnuty do procesů, „které pocházejí ze samotné místní kultury“ (LS 144).
5. Lidská ekologie (srov. LS 147 – 155): Nejvíce prostoru pak papež věnuje tomuto poslednímu rozměru „integrální ekologie“, který mezinadpis nazývá „ekologie všedního života“ a v textu je také charakterizován jako „lidská ekologie“ či „ekologie člověka“ (srov. LS 148, 155, 156). Jde zde o jakýsi náš „mikrosvět“: „Prostředí, ve kterém žijeme, ovlivňuje náš pohled na život, naše cítění i jednání. Ve svém pokoji, ve svém domě, na svém pracovišti a ve své čtvrti využíváme životní prostředí, abychom vyjádřili svoji identitu. Snažíme se přizpůsobit prostředí, a je-li neuspořádané, chaotické nebo vizuálně či akusticky znečištěné, pak přemíra podnětů omezuje naše snahy o rozvoj sjednocující a šťastné identity“ (LS 147).

Ekologie a kontemplace chudých

Na tento klasický důraz na souvislost mezi naším nitrem („sjednocující šťastnou identitou“) a prostředím, ve kterém žijeme, pak papež v dalších odstavcích navazuje jakousi novou „červenou nit“ a začíná mluvit o ekologii chudých, kteří navzdory veškerým omezením „navazují vřelé a blízké lidské vztahy, vytvářejí společenství“ a jsou tak „součástí sítě společenství a sounáležitosti“. To vše pak korunuje větou: „Tak může jakékoli místo přestat být peklem a stát se prostorem důstojného života“ (LS 148).

„Extrémní nouze“ podle papeže na jedné straně „usnadňuje zrod nelidského jednání“ a vyvolává „pocit vykořenění“ vedoucí k „protispolečenskému jednání a násilí“, na straně druhé však také platí, že „láska je silnější“ a že „mnozí lidé v těchto podmínkách jsou schopni navazovat vztahy sounáležitosti a vzájemnosti, které přetvářejí přelidnění ve zkušenost společenství, boří zdi vlastního ‚já‘ a překonávají bariéry sobectví,“ což si papež dovolí nazvat „zkušeností spásy uprostřed komunity“, která „často probouzí tvořivost“ (LS 149).

K tématu zkušenosti spásy uprostřed chudoby se pak papež vrací i na závěr dvou posledních témat IV. kapitoly. Jde o již výše citovanou výzvu „kontemplovat nesmírnou důstojnost chudých“ navazující na text o „přednostní volbě pro chudé“ (LS 158), zcela na závěr pak, po drsném článku o „katastrofických předpovědích“, které „už dnes nelze nahlížet s pohrdáním a ironií“, protože „nynější neudržitelný životní styl může vyústit pouze do katastrof“ (LS 161), a po varování před extrémním individualismem, nadměrnou spotřebou a „neschopností otevřít horizont vlastních starostí a pomyslet na ty, kteří zůstávají z rozvoje vyloučeni“, pak papež celou IV. kapitolu korunuje takto:

Kontemplace jako propojení s veškerenstvem v tajemství Trojice

Tato červená nit kontemplace chudých (ve smyslu jak subjektu, tak objektu) vyjádřená obraty jako „sjednocující a šťastná identita“, „láska je silnější“, „místo přestávající být peklem a stávající se místem důstojného života“, „zkušenost společenství, které boří zdi vlastního ‚já‘ a překonává bariéry vlastního sobectví“, „zkušenost spásy uprostřed komunity“ chudých a uprostřed chudoby a navzdory chudobě, a pozvání ke „kontemplaci nesmírné důstojnosti chudých“, se zde nyní přirozeně propojuje s oním centrálním důrazem IV. kapitoly shrnutým ve sloganu „všechno spolu vnitřně souvisí“ (LS 137, srov. LS 138 a 139, ale také LS 91, 117, 120, 164):

Příroda podle papeže totiž není něco „od nás odděleného“ a nelze být považována „za pouhý rámec našeho života,“ ale „jsme do ní zahrnuti, jsme její součástí, prostupuje námi“ (LS 139). Podobně i na rovině vztahů mezi lidmi „druzí… přestávají být cizí a lze je vnímat jako součást onoho ‚my‘, které společně tvoříme“ (LS 151).

Toto celou encyklikou se prolínající téma je pak v její závěrečné kapitole, ke které se dostaneme později, zakotveno v teologii trojičního společenství:

„Taková (ekologická) konverze … Působí též láskyplné vědomí toho, že nejsme izolováni od ostatních tvorů, ale s ostatními bytostmi vesmíru tvoříme úžasné univerzální společenství. Věřící nekontempluje svět zvenčí, ale zevnitř, přičemž uznává pouta, jimiž nás Otec sjednotil se všemi bytostmi“ (LS 220). „Víra v jediného Boha, jenž je trojičním společenstvím, vede křesťany k vědomí, že veškerá skutečnost v sobě nese specifický trojiční otisk“ (LS 239).

A modlitební „koruna“ úplně na závěr:

Čítanka z Laudato si‘ pro 4. týden postní

Praktické podněty k denním tichým chvílím v tomuto týdnu viz další oddíl č. 2.

1. DEN (LS 158 a 162): Za nynějšího stavu světové společnosti, kde je tolik nerovnosti a kde je stále více lidí odsouváno na její okraj a zbavováno základních lidských práv, princip obecného dobra logicky a nevyhnutelně okamžitě vzbuzuje výzvu k solidaritě a k přednostní volbě pro chudé. Tato volba… vyžaduje především, abychom ve světle nejhlubšího přesvědčení víry dokázali kontemplovat nesmírnou důstojnost chudých… Neztrácejme se v představách o chudých zítřka, stačí, když budeme myslet na ty dnešní, kterým na této zemi zbývá pár let života a nemohou již déle čekat.

2. DEN (LS 86): Katechismus učí (KKC 340): „Vzájemná závislost tvorů je Boží záměr. Slunce a měsíc, cedr i malý květ, orel i vrabec: pohled na jejich nesčetné rozmanitosti a nerovnosti nám říká, že žádný tvor si sám nestačí, že tvorové existují jen ve vzájemné závislosti, aby se navzájem doplňovali a sloužili jeden druhému.“

3. DEN (LS 91 a 117): Všechno je propojeno. Proto je žádoucí, aby se péče o životní prostředí pojila s upřímnou láskou k lidským bytostem a s neustálým nasazením pro řešení problémů ve společnosti… Nedovedeme-li v samotné realitě uznat důležitost chudého člověka, lidského embrya a postižené osoby (abychom zmínili jen některé příklady), stěží budeme schopni naslouchat volání samotné přírody. Všechno je propojeno.

4. DEN (LS 139): Mluvíme-li o „životním prostředí“, máme na mysli také jeden zvláštní vztah, totiž ten mezi přírodou a společností, která ji obývá. To nám brání považovat přírodu za něco od nás odděleného nebo za pouhý rámec našeho života. Jsme do ní zahrnuti, jsme její součástí, prostupuje námi.

5. DEN (LS 149 a 151): Rád bych nicméně zdůraznil, že láska je silnější. Mnozí lidé v těchto podmínkách jsou schopni navazovat vztahy sounáležitosti a vzájemnosti, které přetvářejí přelidnění ve zkušenost společenství, boří zdi vlastního „já“ a překonávají bariéry sobectví. Právě tato zkušenost spásy uprostřed komunity často probouzí tvořivost… Druzí tak přestávají být cizí a lze je vnímat jako součást onoho „my“, které společně tvoříme.

6. DEN (LS 220): Taková (ekologická) konverze… působí též láskyplné vědomí toho, že nejsme izolováni od ostatních tvorů, ale s ostatními bytostmi vesmíru tvoříme úžasné univerzální společenství. Věřící nekontempluje svět zvenčí, ale zevnitř, přičemž uznává pouta, jimiž nás Otec sjednotil se všemi bytostmi.

7. DEN (LS 239 a 240): Víra v jediného Boha, jenž je trojičním společenstvím, vede křesťany k vědomí, že veškerá skutečnost v sobě nese specifický trojiční otisk… Božské osoby, to jsou trvající vztahy, a svět, stvořený podle božského vzoru, je pletivem vztahů. Stvoření směřují k Bohu a zároveň je každé živé bytosti vlastní tíhnout k jiné věci, takže v lůně vesmíru můžeme nalézat nesčetné neustálé vztahy, které se tajemně proplétají… Všechno je propojené, a to nás zve k tomu, abychom rozvíjeli spiritualitu globální solidarity, která pramení z trojičního tajemství.

Praktické podněty pro 4. týden postní

Podle svých možností můžete jako vždy použít jen některé z nich, nebo se nechat vést nějakým jiným způsobem, který bude vyhovovat právě vám.

1. STUDIUM podnětů z tohoto sešitu a encykliky Laudato si‘:
   1. Poslechem katecheze 4. postního týdne (případně kázání ze 4. neděle postní) se seznamte s tématem (odkazy najdete na farnostcheb.cz/kontemplace).
   2. Ve světle podnětů z katecheze a tohoto sešitku si můžete v postoji kontemplativního naslouchání pročíst 4. kapitolu Laudato si‘ (LS 136 – 162).
2. SPOČINUTÍ v kontemplaci při denních tichých chvílích:
   1. Pokračujte v pravidelném praktikování svých denních tichých chvil, a to tím spíše v této době, kdy je třeba mít pevné kotvy i ve vnitřním životě.
   2. Váš „dlouhý, milující pohled na skutečnost“ při tichých chvílích během tohoto týdne nechte i uprostřed vší nejistoty spočinout na „důstojnosti chudých“, nechte jej „vpít“ do sítě vztahů, kterých jste ve vašem osobním životě, životě rodiny, farnosti, obce, či širšího společenství církve a lidstva součástí a kontemplujte svět „zevnitř“ (může vám v tom pomoci Čítanka pro 4. týden postní, která nabízí klíčové citáty z Laudato si‘ k tématu).
   3. Cílem tohoto „kontemplativního propojení“ s požehnanými i zraněnými vztahy v našem světě není pouhá reflexe textu (ten si tradičně promyslete při přípravě na denní tichou chvíli např. v předvečer), ale kontemplativní společenství s Ježíšem, s tím, který se pro nás stal součástí sítě vztahů uvnitř tohoto stvoření. I tentokrát vám při denní tiché chvíli, při přechodu od vnitřní rozmluvy s Ježíšem při četbě podnětů k rozjímání do tichého přebývání s Ním, může pomoci použití krátké fráze – tu si tento týden zkuste nalézt sami a celý týden zůstaňte u jedné.
3. SDÍLENÍ ve skupině, se kterou se přes týden scházíte či jste online:
   1. Při společném (virtuálním) setkání se můžete opět s druhými sdílet o to, co vás minulý týden při kontemplativní četbě 3. kapitoly Laudato si‘ oslovilo, zasáhlo, povzbudilo či zneklidnilo… Zůstávejte na osobní rovině.
   2. Můžete se sdílet o vaší osobní praxi denních tichých chvil, opět s prvotním zaměřením spíše na proces či zkušenost, než na obsah či reflexi.
   3. Pokud máte více času, je možné k tomuto osobnímu sdílení po domluvě se všemi přidat i čas pro spíše studijní diskuzi nad minulý týden přečtenou 3. kapitolou Laudato si‘, třeba i s přesahem k otázkám hlubšího porozumění komplexním souvislostem často tak odlišných světů, ve kterých každý z nás žije, spolu s porozuměním propojenosti našeho vnitřního a vnějšího světa.

_{[1] Celkem minimálně ve 27 odstavcích rozprostřených po všech kapitolách včetně úvodu (srov. Úvod čl. 16, / I. kap. čl. 24, 56, / II. kap. čl. 66, 86, 89, 91, 92, / III. kap. čl. 111, 117, 120, 128, / IV. kap. čl. 137, 138, 139, 141, 148, 149, 151, / V. kap. čl. 164, 201, / VI. kap. čl. 202, 213, 220, 239, 240).}

_{[2] Tuto stále se vracející myšlenku papež v encyklice vyjadřuje především výrazy jako propojení (9x LS 5, 89, 91, 117, 120, 141, 164, 213, 240), souvislost s celkem (7x LS 16, 56, 66, 111, 137, 138, 141), univerzální společenství (6x LS 89, 92, 148, 149, 220, 239), síť vztahů (5x LS 128, 138, 201, 148, 219), součást celku (4x LS 24, 139, 148, 151), sounáležitost (4x LS 148, 149, 151, 202), vzájemná závislost (3x LS 86, 138, 164).}

_{[3] Jestliže se věty typu „Všechno je (vzájemně) propojeno“ / „Všechno spolu vzájemně (úzce) souvisí“ apod. v encyklice objevují osmkrát (a to ve všech kapitolách kromě první), ve IV. kapitole je najdeme třikrát, hned v prvních třech odstavcích (LS 137 – 139); srov. II. kap. čl. 91, III. kap. čl. 117 a 120, IV. kap. čl. 137, 138 a 139, V. kap. čl. 164, VI. kap. čl. 240.}

_{[4] Podle španělského textu encykliky; v českém překladu je zde použit obrat „rozjímat o nesmírné důstojnosti chudých“.}

• Hlavní stránka semináře KLS