KLS Přípravný týden
KLS Přípravný týden
Encyklika papeže Františka Laudato si‘ o péči o společný domov je orámována chválou a modlitbou. Hned v prvním článku nás papež František citací Chvalozpěvu stvoření svého jmenovce Františka z Assisi uvádí rovnýma nohama přímo do postoje chvály, úžasu a vděčnosti, který se bude jako ponorná řeka vinout celým textem a občas se bude jako v jasném zurčení horské bystřiny vynořovat i na povrch:
Buď pochválen, můj Pane“ (Laudato si‘, o mi Signore), zpíval svatý František z Assisi. V tomto krásném chvalozpěvu nám připomínal, že náš společný domov je též jako naše sestra, s níž sdílíme společný život, a jako milá matka, která nás přijímá do své náruče: „Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám a rodí rozličné plody, pestré květy a byliny. (LS 1)
O několik odstavců později, ke konci úvodu, se pak ke sv. Františkovi vrací podrobněji, když říká:
V něm (sv. Františkovi) je patrné, do jaké míry jsou neoddělitelné starost o přírodu, spravedlnost vůči chudým, nasazení pro společnost a vnitřní pokoj. (LS 10) Jeho svědectví nám také ukazuje, že integrální ekologie vyžaduje otevřenost kategoriím, které přesahují slovník exaktních věd či biologie a vztahují se k podstatě toho, co je lidské. (LS 11)
Jedna z těchto „kategorií, které se vztahují k podstatě toho, co je lidské“ je pak právě „kontemplativní chvála“ či „kontemplativní postoj úžasu“ k veškerému stvoření. Aniž by zde papež již použil slovo „kontemplace“, vyjadřuje její podstatu na příkladu sv. Františka těmito slovy:
Pokaždé, když František pohlédl na slunce, měsíc i ty nejdrobnější živočichy, reagoval zpěvem a zapojil do své chvály každého tvora způsobem, jaký známe, když se zamilujeme do nějaké osoby. Komunikoval s veškerým stvořením a kázal dokonce květům, „které vybízel, aby chválily a milovaly Hospodina jako bytosti obdařené rozumem“. Jeho reakce byla něčím více než intelektuálním oceněním nebo ekonomickou vypočítavostí, protože pro něho bylo každé stvoření bratrem či sestrou, s nimiž jej pojilo citové pouto. Proto se cítil povolán pečovat o všechno, co existuje. Jeho učedník svatý Bonaventura o něm vyprávěl, že „když nahlížel společný původ všech věcí, cítil se naplněn ještě větší zbožností a nazýval i ta nejmenší stvoření bratrem či sestrou“. (LS 11)
Již z těchto slov můžeme vyčíst hloubku a šíři významu toho, co za chvilku papež pojmenuje „kontemplací“:[1] Je to láskyplný pohled na realitu kolem nás, která díky tomuto pohledu pro nás přestává být pouhým „objektem“ našeho zkoumání, ale začíná se našemu vnitřnímu zraku odhalovat jako „subjekt“ volající po osobním vztahu lásky, který se nevyhýbá emocím a který vrcholí v praktickém konání. Jak by nám zde nevyvstala na mysli klasická Burghardtova charakteristika kontemplace jakožto „dlouhého milujícího pohledu na skutečnost“?
Walter J. Burghardt ve svém klasickém pojednání o kontemplaci[2] píše:
Kontemplativní karmelitán William McNamara jednou nazval kontemplaci „čirou intuicí bytí, zrozenou z lásky. Je to zakoušené vědomí skutečnosti a způsob, kterým vstupujeme do bezprostřední sounáležitosti se skutečností.“ A co je to skutečnost, realita? „Lidi, stromy, jezera, hory. Můžeme věci studovat, avšak dokud nevstoupíme do této intuitivní sounáležitosti s nimi, můžeme jen něco vědět o nich, ale neznáme je samotné. Teprve když se odvážíme dlouhého milujícího pohledu na něco – dítě, sklenici vína, krásně vypadající pokrm –, vstupujeme do přirozeného aktu kontemplace, milujícího obdivu.“ … Nikde jsem ještě neslyšel svěžejší vyjádření toho, co je kontemplace: dlouhý milující pohled na skutečnost. Každé slovo je zde klíčové: skutečnost… pohled… dlouhý… milující…:
- skutečnost – ne nějaké abstraktní obecné myšlenky, koncepty, či ideje, ale zcela konkrétní realita, ve které každý z nás žijeme, se vší její bídou i slávou, nejen zapadající slunce či ladná srna, ale také AIDS, potraty, chudoba, války a smrt
- pohled – ne nějaké analyzování, škatulkování, plánování, popisování, definování, či teologizování, ale zkušenostní prožívání, zakoušení, otevřené vnímání, spočinutí, splynutí, celostné propojení mysli, srdce i těla
- dlouhý – ne nutně ve smyslu časové délky, ale pohled neuspěchaný, spočívající v právě prožívané skutečnosti, vstupující do věčného a jediného tady a teď
- milující – ne netečný, abstrahující, distancovaný, ale pohled angažovaný, sjednocující se, láskyplně vášnivý či soucítící, kristovsky vše objímající
Burghardt pak uzavírá: Dlouhý milující pohled na skutečnost. Z takovéto kontemplace vyrůstá společenství. Mám na mysli objevení posvátného v hlubokých, smysluplných setkáních – s Božím stvořením, s Božími lidmi, s Bohem samotným –, kde láska se osvědčuje obětí, onou divokou výměnou všeho za druhé, za onoho Druhého. Takto je naplňováno to, co biskup druhého století Ireneus vyjádřil větou: „Boží slávou je živý člověk!“
Aby nám neunikla tato základní a nezbytná vzájemná odkázanost hlubokého kontemplativního ponoru a širokého praktického zakořenění v realitě a v péči o všechno, co existuje, papež dále zdůrazňuje:
Tímto přesvědčením nelze pohrdat jako nějakým iracionálním romantismem, protože ovlivňuje rozhodnutí, jimiž se řídí naše jednání. Přistupujeme-li k přírodě a k životnímu prostředí bez této otevřenosti k úžasu a obdivu, nemluvíme-li ve svém vztahu ke světu jazykem bratrství a krásy, budou naše postoje podobné postojům vládce, spotřebitele anebo pouhého vykořisťovatele přírodních zdrojů, neschopného klást meze svým bezprostředním zájmům. A naopak, pokud se cítíme vnitřně sjednoceni se vším, co existuje, pak se spontánně rodí střídmost a péče. Chudoba a střídmost svatého Františka nebyly pouze vnějším asketismem, nýbrž něčím radikálnějším: odmítnutím dělat z reality pouhý předmět užití a nadvlády. (LS 11)
A tím se už papež v závěru dalšího, dvanáctého článku encykliky, poté, co nás v duchu sv. Františka a Písma svatého pozval, „abychom v přírodě rozpoznali nádhernou knihu, v níž k nám promlouvá Bůh a sděluje nám něco ze své krásy a dobroty“, dostává k souhrnu všeho doposud řečeného:
Svět je něčím víc než jen problémem, který je třeba vyřešit.
Je radostným tajemstvím, jež kontemplujeme s plesáním a chválou.
papež František, Laudato si‘, čl. 12
Přičemž si těsně před tím neodpustí velmi praktickou a sympatickou poznámku:
Proto (sv. František) požadoval, aby se v konventu vždy část zahrady ponechávala neobdělaná, aby tam mohly růst divoké rostliny a aby ti, kdo je obdivují, mohli pozvedat mysl k Bohu, původci tolikeré krásy. (LS 12)
Na úplný závěr své encykliky pak František, jako jakési uzavření tohoto základního rámce, připojuje dvě modlitby: Modlitbu za naši Zemi a Modlitbu křesťanů a celého stvoření (viz dále). V nich pak toto pojetí „kontemplace“ jako žasnoucího zakoušení propojení se vším tvorstvem prohlubuje až ke spočinutí v srdci Trojjediného: Zatímco v první modlitbě nás vede k prosbě „Nauč nás objevovat hodnotu každé věci, s úžasem kontemplovat a uznávat, že jsme na své cestě k tvému nekonečnému světlu hluboce sjednoceni se všemi tvory…“, ve druhé modlitbě nás pak vede o krok dál a učí nás prosit Trojjediného, „úžasné společenství nekonečné lásky“: „Nauč nás kontemplovat tě[3] v kráse veškerenstva, kde všechno mluví o tobě“.
Ve světle tohoto „kontemplativního rámce“ celé encykliky lze tedy shrnout:
- Kontemplace (kontemplativní chvalozpěv) je podle papeže Františka v Laudato si‘ základním, z podstaty člověka plynoucím postojem, na kterém staví svoji „integrální ekologii“ (tj. nauku o péči o společný domov všech živých bytostí a o celé stvoření).
- Kontemplace v pojetí papeže Františka v Laudato si‘ v sobě hluboce propojuje tři rozměry (viz grafika na následující stránce):
- přirozený, politický rozměr zakoušení sounáležitosti a propojenosti člověka s celou společností a celým stvořením („almužna“)
- praktický, akční rozměr proměny našeho konání a životního stylu a spolupráce na proměně světa skrze náš osobní životní styl („půst“)
- spirituální, snubní rozměr láskyplné osobní účasti člověka a všeho tvorstva na hlubokém společenství Trojjediného („modlitba“)
- Kontemplace podle papeže Františka v Laudato si‘ zahrnuje jak hluboký a soucítící ponor do „tajemství“, tak jásavou zkušenost „plesání a chvály“.
Praktické podněty pro přípravný týden
- Z encykliky Laudato si‘ si můžete prostudovat její úvod, články LS 1 – 16.
- Dle možností se s pár dalšími domluvte na scházení malé skupiny.
- Včas si vyzkoušejte poslech z webu farnostcheb.cz/kontemplace, aby vás nezaskočila nedostatečná technika či chybějící dovednosti práce s ní.
- Z výše odkazovaného webu si sami či ve skupině poslechněte katechezi uvádějící do přípravného týdne, případně i kázání z Popeleční středy.
- Promeditujte si evangelium z Popeleční středy Mt 6,1-18 a ve světle grafu, který je připojen níže, se tam zaměřte na slovíčka „modlitba“ (čas pro Boha, spiritualita, ekologické obrácení), „půst“ (čas pro sebe, životní styl, dobrý příklad), „almužna“ (čas pro druhé, aktivismus, politický vliv).
- Obnovte návyk „denní tiché chvíle“ (stálý čas, stálé místo, dle možností tiché prostředí, pohodlné stabilní vzpřímené sezení, časomíra…)
- Pokud se sejdete s ostatními, můžete se kromě o tématech načrtnutých v tomto úvodu také sdílet o praxi denní tiché chvíle a navzájem si svými zkušenostmi pomoci při obnově její pravidelnosti a praktického provedení.
- Denní tiché chvíle můžete začínat pomalým rozjímavým recitováním Modlitby za naši Zemi a zakončovat Modlitbou křesťanů a celého stvoření (najdete je v Příloze 2 a Příloze 3). Mezi tím se tento týden nechte nést Chvalozpěvem Stvoření sv. Františka (najdete jej v Příloze 1) a pozváním k „dlouhému milujícímu pohledu na skutečnost“. Vyberte si nějakou část skutečnosti, ve které žijete, která je pro vás poslední dobou živá či silná, a „dovnitř“ této skutečnosti vyzpívejte onen Františkův chvalozpěv („Buď pochválen, můj Pane, i v těchto okolnostech mého života…“).
[1] Pavel Vojtěch Kohut, OCD, k použití termínu „kontemplace“ papežem Františkem v encyklice Laudato si‘ poznamenává následující: „Ignác z Loyoly a Terezie z Avily s Janem od Kříže žili příliš záhy po sobě, a tak se stalo, že Ignác používá termín v zásadně jiném pojetí než Terezie s Janem. Pro něj jde o způsob vnímání Boha v obvyklých věcech, zatímco pro Terezii a Jana jde o vlitý, mystický dar, který si člověk nejenže nezíská sám, ale ani svou spoluprací s řádnou milostí, jak je tomu u Ignácova pojetí kontemplace.“ Z toho pak vyvozuje, že nelze jen tak bez dalšího komentáře klást vedle sebe výpovědi o kontemplaci Ignáce a Jana a poznamenává, že takto to bohužel někdy dělá i papež František (viz např. LS 234).
[2] Srov. Walter J. Burghardt, SJ, „Contemplation: A Long Loving Look at the Real“, in Church No. 5 (Winter 1989): 14 – 17; ke stažení ZDE
[3] Tak podle španělské předlohy; v českém překladu je zde použit obrat „rozjímat v kráse veškerenstva“.
