Marek Vácha: CO VŠECHNO MŮŽE ZABÍJET

V příloze osmého letošního čísla Katolického týdeníku (PERSPEKTIVY 8) jsou (kromě jiných inspirací) k dispozici dva důležité texty do dnešní pandemické krize. Ze zamyšlení Marka Orko Váchy (Co všechno může zabíjet, str. 7) zde jako ochutnávku vybíráme tři odstavce (celý článek je vám na k dispozici ve formátu .pdf na str. 7 ZDE). Při jeho četbě, zvláště pak při četbě jeho na první pohled pesimistického závěru, nám možná trochu zatrne. A jsme-li poctiví, budeme se ptát, jestli i my nějak k tomuto zabíjení nepřispíváme. Ale onen závěr má být nejspíše vyburcováním, aby to právě takto nakonec nebylo. Zde alespoň tři odstavce ze začátku článku:

Když se zavřely kostely, zakázaly poutě, přípravy biřmovanců a jakékoli setkávání, byla to rovněž citelná ztráta. Ale jeden velmi významný rozdíl zde je. Do kostela nechodíme jako na přednášku, abychom si poslechli kázání. Do kostela nechodíme jako diváci do divadla, kteří se chtějí nechat bavit, zneklidnit nebo inspirovat. Do kostela nechodíme především poslechnout si homilii, zvědavi, co nám tým kolem oltáře dnes vymyslí za program, a pokud je kázání přiměřeně aktuální a přiměřeně kritické, odcházíme spokojeni. Takto to není.

Do kostela se především a zejména chodíme setkat s Bohem a tou nejméně důležitou částí mše svaté je… kázání... Na rozdíl od koncertů a divadel my katolíci v situaci zavřených kostelů nesedíme doma s permanentkou a nečekáme, až zase otevřou. Každý z nás žije s Bohem, každý z nás se modlí, ano, kostely jsou někde nedostupné a je to škoda, ale je tolik způsobů modlitby,
tolik možností, jak „lámat“ Boží slovo, jak na sobě pracovat, jak se modlit s rodinou nebo (kdo žije sám) jak využít čas k růstu, k růženci či k modlitbě v přírodě.

V praxi si sami na sobě prožijeme, k čemu potřebujeme kněze: k udělování svátostí. Věřím, že v normálních farnostech mají všichni věřící telefon nebo e-mail na svého faráře. Podání eucharistie, svátost smíření nebo svátost nemocných, všechno je možné, když se chce. Pasivita může zabíjet. Pandemie je jako vítr: slabou víru může sfouknout, silnou rozfouká do plamene...

Elva Frouz: PŘEŽÍVAT, NEBO DOOPRAVDY ŽÍT?

Na str. 8 téhož čísla Katolického týdeníku pak můžeme navázat již trochu nadějeplnější reflexí jáhna plzeňské diecéze Roberta Elvy Frouze (Přežívat, nebo doopravdy žít?). Ne uvedeném odkazu si ji, prosím, přečtěte celou, zde budeme citovat jen dva klíčové odstavce:

Vyvstává tak, co doopravdy nejvíc potřebujeme, abychom v tomhle čase pouze nepřežívali s naléhavým přáním, „ať už je konec“, nýbrž abychom i pod tíhou zkoušek doopravdy žili. Znovu můžeme objevovat důležitost, ba nezbytnost reálně žité naděje, smyslu, odvahy či soucítění.

Podobně objevujeme, že naděje je víc než optimismus. Kdybychom se upínali jen k tomu, že všechno (a pokud možno co nejdříve) dopadne tak, jak si přejeme, budeme pravděpodobně znovu a znovu zklamáváni. Zdroj, pramen naděje přesahuje viditelný svět – a napájí nás, i když se věci vyvíjejí úplně jinak, než jsme si naplánovali.

Oba texty jsou vám k dispozici ZDE (str. 7 a 8).