Následující text je redakčně upraveným osobním mailem, který Blanka po Novém roce poslala našemu faráři a on jí povzbudil ke sdílení této její zkušenosti i se čtenáři Zpravodaje naší farnosti, ve které, ač zde již nějaký čas nebydlí, má Blanka stále i díky některým z vás kousek svého domova.

Na Silvestra, při naslouchání liturgickým čtením, jsem se v myšlenkách vrátila o osm let zpátky. V nemocnici umírala moje blízká kamarádka Veronika a já se po domluvě s Petrem vydala za ní se svatým přijímáním. S Ježíšem v eucharistii na krku, chvějící se, jsem jela městem, kde už mnozí odpalovali rachejtle. Veronika ležela na velkém pokoji, kde k rachotu města se přidávali ostré tony mobilních telefonů spolu pacientek. Později dorazil i Petr a vyjednal pro Veroniku samostatný pokoj, kde jsem s ní mohla v tichu zůstat po celou noc. Když pak přišla i jedna naše známá věřící lékařka, která měla zrovna službu, prožívala jsem jistotu Boží přítomnosti, Jeho péče o nás. A v tu chvíli hlavně o Veroniku. Opravdu nezapomenutelná silvestrovská noc.

Vloni jsem začala pracovat v mobilním Hospici Sv. Jiří. Během roku jsem nejednou jela autem do rodiny umírajícího plná nejistoty a chvění. Ani jednou mě v tom Bůh nenechal samotnou. Mou nejistotu často proměnili samotní pečující svojí statečností a láskou. Jinde přišel známý zemřelého, který mi pomohl s oblečením. Jinde zas přišli siláci, kteří pomohli s manipulací. Ale taky nejednou jsem prožila, že Bůh mě vyzbrojil silou, klidem, moudrostí i láskou. Těžko nalézt správná slova.

Druhého ledna nad ránem to bylo osm let, co Veronika zemřela. Uplynulý pracovní rok byl opakovaným setkáváním se s bolestí. Učením se hledět pravdě do očí. Zažívání reality blížící se smrti. Dotýkání se mrtvých těl. Ale také to byl rok plný nezapomenutelných setkání s lidmi. S lidmi, kteří milovali své drahé, kteří intenzivně zakoušeli, že láska bolí. A já jsem díky jim mohla zažívat, že láska i hory přenáší.

Za jejich otevřenost, za jejich vpuštění do intimity jejich životů, jsem jim i Bohu vděčná. Přestože to byly časově krátké chvíle, o to větší byla jejich intenzita. Děkuji Bohu, že z těchto setkáních, přestože byli plné smutku z umírání a smrti, si já odnáším vzpomínky na to, co bylo hezké a povzbudivé. Vnímám to jako velkou milost, kterou od Boha dostávám.

Toto krátké ohlédnutí za uplynulým rokem ve mě posiluje víru. Víru, že nás má Bůh ve svých láskyplných rukou.

Blanka

Zdroj obrázku: Cesta domů (video Nejste v tom sami)

PS: Ve mně samotném tato Blanky vzpomínka vyvolala velkou vděčnost za to, že i v situacích, kdy systém zdravotní péče v naší chebské nemocnici je kvůli nedostatku personálu na hranici udržitelnosti, se občas najdou lidé, kteří vás svojí vstřícností a vynalézavostí moc mile překvapí. Jako ona lékařka, která tehdy na Silvestra zařídila, aby Blanky kamarádka Veronika mohla své poslední chvíle prožít na pokoji, kde s ní mohli nepřetržitě bdít či se u ní vystřídat její nejbližší a kde jsme pak dokonce mohli nedlouho před Veroniky odchodem k Pánu slavit mši svatou.                      

Petr Hruška