Je před Vánocemi, situace s nákazou koronaviru se zmírňuje a obchody začínají zase otevírat… Přemýšlím, že bych uvítala na krk nový přívěsek. Ten, který jsem dosud nosila mě začíná na krku vadit a mám z něj dokonce lokálně alergii. „Tak uvidíme“, říkám si, „třeba si ještě na Vánoce stačím pořídit dárek“. Následující den při rozhovoru s kamarádkou, kterou mám hodně ráda, jsem si vzpomněla na moje začátky duchovního života. Až jsem se musela začít při těch myšlenkách usmívat…
Vracím se v myšlenkách o 22 let zpátky, do doby, kdy se připravuji na svůj křest. Sedím na návštěvě u babičky, popíjím čaj a jím výbornou buchtu. Přitom zklamaně uvažuji, že si nevím rady s tím, jakého si mám vybrat křestního patrona. Listuji zapůjčenou knihou o svatých, je tam ale tolik informací, že se v nich topím a znechuceně ji odkládám. Ach jo. Sice po křtu toužím, ale vůbec nevím, jakého patrona si vybrat… Babička si ke mně sedá a kochá se tím, jak mi buchta chutná a asi po čtvrté se mě ptá, jestli nechci ještě přidat. V tu chvíli mě napadlo, že to prostě nemám řešit a vybírám jméno podle ní - mojí babičky Marie. Cítím se s ní dobře. Je tak pohostinná… a je mi u ní vždycky tak výjimečně hezky, teplo a útulno. Zvlášť miluju, když si mohu vlézt do její postele, která tak babičkovsky voní…
Kdybych jen mohla vrátit tento čas… Kdybych tak mohla zase cítit její vůni... nebo ji třeba jen zavolat…
Vzpomínám si, že můj křest byl výjimečným zážitkem a slavností, kterou nosím v srdci. Bylo mi 18let a studovala jsem na zdravotní škole. Z mé rodiny přišli na Bílou sobotu asi jen 3 lidi a babička mezi nimi. Kostel byl jinak plný lidí, které jsem mnohdy neznala. Přišlo mi ale, jako by tvořili jednu velkou rodinu. Modlili se za mě a přijali bezpodmínečně mezi sebe. Bylo to neskutečné. Obléknuté jsem měla vlastnoručně šité křestní roucho s barvami na textil namalovaným jménem Maria – Anna. (Maria podle mé babičky a Anna podle mojí spolužačky ze zdrávky, která mi šla za kmotru).
V té době mi jeden bratr a kamarád ze skautu dal (jen tak) přívěsek na krk, který zrovna našel válet u kanálu. Prý - ať mi přinese štěstí. A já ho s úsměvem přijala. Byl ošoupaný, ale poznala jsem na něm postavu Panny Marie a nějaká „cizí“ slova, která jsem tehdy neřešila, strčila ho do kapsy a doma vložila (na pár let) mezi své poklady…
Po křtu se nic zvláštního nedělo. Vlastně dělo: Do roka mě přemohl nátlak společnosti nevěřících a jiskra nadšení pro víru ve mně uhasla a následovalo pár let, kdy moje víra dřímala. Přišlo pár pádů a zkušeností, ale vše, co se v té době stalo, bylo důležité k tomu, abych Boha zase našla. Bylo to důležité k tomu, abych si zároveň srovnala životní hodnoty, probrala se ze spánku a začala Mu víc důvěřovat, naslouchat a vnášet do každodenního života. Vím, a vděčím mu za to, že mě přivedl z rodného Znojma až sem do Chebu. Že mě celou dobu ochraňoval a posílal anděly a pomáhal... Dal mi toho spoustu dobrého – rodinu, děti a taky (kromě dalších milostí) přivedl k biřmování.
Před biřmováním mě čekal opět výběr biřmovacího patrona…. Zavírám oči a přemýšlím v duchu, jako bych se modlila jen srdcem. Sdílím se v tiché chvíli s Bohem… Ten den, cestou do kostela nacházím bílý papírek na chodníku. Něco mi říkalo, abych ho zvedla. Na druhé straně na mě zazářil obrázek Panny Marie. Schovala jsem si ho proto a věděla, že to není jen tak. O den později přišlo další „Boží mrknutí“. Při domácím úklidu se mi vysypala krabička s mými dávnými poklady a znovu jsem objevila mezi nimi ten před lety darovaný a ošoupaný medailonek s Pannou Marií. Byla jsem od té chvíle nejen o svém biřmovacím patronu přesvědčená, ale i připravená naslouchat tomu, co se kolem mě děje, co působí Bůh a co se nedá jen tak slovy vysvětlit a uvidět. Vnímám za to hlubokou vděčnost a ráda si takto připomínám všechna ta Boží dobrodiní.
Jsem vděčná, že jsme překonali v nezvyklém klidu i dlouhou nemoc babičky Marie a to, že následně odešla k Pánu. Zanechala nám tu nejen pokoj a krásu v našich srdcích, ale taky úžasný dar. Na Boží cestu od jejího rozloučení v kostele přibyli další poutníci z mé rodiny... Jako by se za nás babička v nebi přimlouvala. Svým odc
hodem nám zanechala tento dar Boží milosti, abychom mohli víru sdílet mezi sebou, vzájemně se na cestě podpírat, žehnat si a být pro sebe navzájem světlem a solí...
Tak Ti Bože děkuji, žes mi pomohl utřídit myšlenky a vzpomenout si na mé duchovní začátky, a že jsem Tě mohla zase najít a přijmout... Nyní je čas adventní a s ním spojený předvánoční shon… Mám ale radost, že si přesto rádi děláme čas a společně se s naší farností modlíme každý večer modlitbu růžence především za ukončení pandemie. Děkuji, že i skrze ni tvoříš a upevňuješ naše společenství.
Hledám znovu mezi svými poklady darovaný medailonek s Pannou Marií. Je na něm napsáno: Rosa mystica Maria Mater Ecclesiae (přeloženo: Růže tajemná Maria Matka církve). Jak jsem se kdesi dočetla: „Maria je nejkrásnější ‚květina‘, jakou kdy v duchovním světě viděli. Právě z moci Boží milosti vyrostla z této neúrodné a pusté země. Je královnou duchovních květin, a proto se nazývá růže, protože růže se nazývá ze všech květin nejkrásnější – královnou všech.“
Vím, že Panna Maria se z naší společné modlitby růžence velmi raduje. Je naší Matkou - Matkou církve - a raduje se z toho, že nás tento podivný koronavirový čas mohl v modlitbě spojit, sblížit a dát nám „ucítit vůni růže“. A i když nestačím v adventu všechny předvánoční přípravy, tak teď už vím, že jsem dostala vše, co potřebuji - dokonce navíc i přívěsek na krk jako vánoční dárek. :-)
"Maria, Matko uzdravení, oroduj za nás!"
jmh
