Moji milí,
od 11. října, kdy jsem Vám psal takto společně naposledy a posílal své slovo na 28. neděli v mezidobí, nabraly události rychlý spád. Již to není maximálně 10, ani 6 lidí v kostele, ale dnes jsem prvně sloužil v mikulášském kostele sám s podporou Martina Svatka, který velmi obětavě pomohl do kostela z farní kaple přestěhovat a znovu tam zprovoznit techniku pro online přenosy mší a pomáhá i s jejím provozem.
Že je situace u nás ohledně pandemie koronaviru velmi vážná, o tom vám psát, myslím, nemusím, to snad už došlo každému. To, že to vláda zvládá velmi chaoticky, o tom také žádná. Že je třeba pečlivě a s osobní zodpovědností dbát na dodržování všech opatření, to je také jasné. Při tom všem, jak jsme o tom rozvažovali i dneska při mši, ovšem není třeba skládat ruce v klín. A už vůbec není na místě se nechat převálcovat strachem z budoucnosti…
Kdo jiný, než my, kdo známe Ježíše Krista vzkříšeného, by měl svědčit o jistotě Boží blízkosti a činné lásky uprostřed JAKÉKOLI situace? Kdo jiný, než my, kdo známe Ježíše Krista vzkříšeného, by měl mít jistotu, že se nepropadneme někam do nicoty, i kdybychom zemřeli? Kdo jiný, než my, kdo známe Ježíše Krista vzkříšeného, by měl být schopný se každý večer uložit do Božích rukou s důvěrou (a možná i s oněmi pěti „velkými“ slovy hospicového hnutí „děkuji vám“, „odpusťte“, „odpouštím vám“, „mám vás rád“ a „loučím se s vámi“ vyslovenými vůči našim blízkým)?
Rád bych vás místo pasivní rezignace vyzval k tomu, abychom přijali výzvu tohoto Ježíše Krista vzkříšeného a začali (či pokračovali) s ním spolupracovat na léčení dnešního nemocného světa. Každý svým způsobem, každý jedinečně, každý v jiném poli působnosti, ale opravdu VŠICHNI. Protože všichni jsme Jeho Tělem. Všichni máme účast na jeho smrti i vzkříšení. Všichni jsme k tomu obdařeni Jeho Duchem.
Pro mnohé z vás to bude důvěryplné pokračování v tom, co děláte běžně (péče o vaše blízké v rodině, poctivé nasazení se v práci, důvěryplná osobní a rodinná modlitba). Velmi pravděpodobně to také bude znamenat učení se mnoho nového (nové způsoby komunikace, nové způsoby vyjadřování blízkosti i zpovzdálí, nové způsoby zvládání školy vašich dětí, nové způsoby vycházení vstříc potřebám naší širší rodiny, sousedů, ostatních farníků, nové způsoby propojení se v modlitbě…). Někdo z vás třeba zváží, že má kapacitu a dovednosti na to, aby se přihlásil jako dobrovolník do nemocnice. Někdo se zapojí třeba jen do pečení buchet pro zdravotníky z covidového oddělení (organizuje otec Metoděj, nemocniční kaplan, kdo se chce zapojit, ozvěte se mi). A někdo bude „jen“ vytrvale zdravotníkům žehnat při každodenním růženci či jiné formě přímluvné modlitby. Všechno má svůj smysl. A děkuji moc každému, kdo tvůrčím způsobem hledá, co pro něj toto Ježíšovo pozvání být součást řešení, a ne součástí problému, konkrétně prakticky znamená.
A především v tom všem nezůstaňte sami. Obnovte sítě svých vztahů a sdílejte se s lidmi, kterým důvěřujete. I já budu velmi rád, když se mi ozvete, ať už mailem, nebo telefonicky (když to nezvednu hned, ozvu se zpátky hned, jak to bude možné). V nejbližších dnech bude vhodné rezignovat na návštěvy, které nejsou nezbytně nutné, ale pokud byste si to opravdu přáli a telefonický kontakt a modlitba o samotě pro vás „nefunguje“, velmi rád vás navštívím a domluvíme se, jak to udělat, abych vás neohrozil či abych pak neohrozil někoho dalšího. Jestli ještě nemáte moje číslo v telefonu, uložte si jej tam (608 656 557). Může se vám v nejbližších dnech hodit.
Níže připojuji pár odkazů na naše webové stránky, které možná už znáte (nebo víte, jak si to na stránkách najít i bez těchto odkazů), ale které může být dobré také mít po ruce. A dále pak jsem zkopíroval pár úryvků z knihy N. T. Wrighta, ze které se volně inspiruji při cyklu kázání „Bůh v karanténě“ a které jsem měl připravené na dnešek (ale rozpovídal jsem se s dětmi, tak jsem toto pak už nevytahoval ????). Možná to pro vás může být inspirací pro nejbližší dny.
Děkuji moc za vás za všechny. Pokud jsem někomu skutkem, slovem či opomenutím ublížil, prosím, odpusťte mi to. I já odpouštím, pokud se mě někdy něco z vašeho jednání či slov dotklo. Mám vás všechny moc rád, i když to neumím dávat najevo tak, jak byste možná někteří z vás potřebovali. A kdybychom se s někým už neviděli, těším se, že v oslaveném těle našeho Ježíše Krista si pak jednou budeme blízcí víc, než kdy jindy tady na zemi.
Váš Petr
Aktuality i přehledné informace ohledně pandemie:
- www.farnostcheb.cz/koronavirus (také přes ikonku vpravo nahoře na stránkách)
Růženec jako společná modlitba farnosti:
Tvoříme pro radost (aktivita pro děti i dospělé):
Aktuální články z blogu na téma pandemie:
Živá vysílání a záznamy z bohoslužeb:
Každotýdenní „ohlášky“:
Kalendář akcí ve farnosti:
Možnosti online propojení s farností:
Možnosti praktické pomoci v nouzi:
Slovo biskupů z 21. října 2020:
Ilustrace z knihy N. T. Wright, Bůh v karanténě: Křesťanský pohled na pandemii, Biblion 2020 (poslední kapitola "Kam dál?"):
„V oné horní místnosti za zamčenými dveřmi Ježíš pověřil své uplakané, vystrašené a pochybující učedníky, aby dělali to, co on. A tak se do toho pustili. Hned… Pro okolní svět to bylo něco neuvěřitelného. Když udeřil mor, ranní křesťané se starali o nemocné; někdy je zachránili, někdy sami zemřeli. Pevná víra v Boží zaslíbení života, který sahá až za hrob, jim byla zdrojem neohroženosti. Díky ní neztráceli radost ani tváří v tvář smrti a vydávali se na pomoc trpícím, kteří byli ze strachu před šířením nákazy často opuštěni vlastní rodinou nebo vyhoštěni z vlastní církve… Způsob, jakým se křesťané postavili k velkým morovým ranám prvních staletí významnou měrou přispěl k rozšíření jejich víry… A tato tradice se rozvíjela dál… V minulých dobách se to dělo ve dne v noci, v časech dobrých i zlých, uprostřed dýmějového moru i španělské chřipky, za války i v míru, v chudinských čtvrtích i v odlehlých osadách…“ (str. 74 - 75)
„... zdánlivě heroický čin může být ve skutečnosti na škodu. Šlechetná jednostranná touha zachovat se jako hrdina, udělat ‚co je správné‘, musí být v rovnováze se stejně šlechetnou ochotou omezit se ve svém hrdinství, pokud by mohlo druhým přivodit neštěstí. To se však nikomu nesmí stát záminkou pro nicnedělání. Z truchlení se rodí nová aktivita…" (str. 76) „Ježíšovi následovníci jsou povoláni uprostřed vlastních i cízích pochybností, v slzách a zpoza zavřených dveří, tvořit v tomto světě znamení Božího království. Naším úkolem je vztyčovat ukazatele - nejen slovní, ale praktické a symbolické - které vypovídají (tak jako Ježíšova znamení) o novém stvoření: uzdravování nemocných, nasycení hladových a tak dále..." (str. 77)
Potravinové sbírky, pomoc v azylových zařízeních, finanční podpora těch, kdo se propadnou sociálním sítem, dobrovolnictví ve zdravotnických zařízeních a zařízeních sociálních služeb, modlitební i praktická osobní podpora zdravotnického personálu (pečení buchet), dodávání důvěry a naděje skrze telefonické a videorozhovory, modlitební a informační podpora přes telefon, sdílení obav a zprostředkování pomoci, pomoc starším při propojení se přes internet, doprovod starších lidí na vycházku do přírody ve dvou atd. atd.
"… všechny podobné aktivity jsou nesmírně naplňující, ale zároveň velmi náročné. Abychom je mohli vykonávat, potřebujeme stejně jako Maria Magdalská, Tomáš a učedníci v horní místnosti přítomnost živého Ježíše a zmocňující dech Ducha. A přesně to je nám přislíbeno…“ (str. 77)
„Musíme mysled globálně a jednat lokálně... Budeme-li jen sedět a čekat se založenýma rukama, protože kostely jsou prázdné, kavárny zavřené a obchod se zastavil, situaci téměř jistě ovládnou obvyklí hráči. Mamon je mocné božstvo. Naši představitelé dobře vědí, co si žádá. A pokud to nevyjde, pak je tu vždycky Mars, bůh války..." (str. 85)
Pak se opravdu naplní to, s čím jsme – slovy Jana Skácela – začínali bohoslužbu před dvěma týdny (Jan Skácel: Stopadesátá báseň o podzimu; ZDROJ):
Tolik pádů
a tolik ticha bez konce
A tolik nevídané lsti
Jitra jsou jako neštěstí
a málokdo si toho všímá
Bylo nám jaro léto podzim
brzy nám bude krutá zima
A vítr v listí šelestí
A opět N. T. Wright: „Pán nás chraň před jeho spáry! Máme-li těmto temným hrozbám uniknout, musíme si jich být vědomi a s modlitbou se ujímat iniciativy. Osázíme-li zahradu květinami, je mnohem méně pravděpodobné, že zaroste plevelem“ (str. 85 - 86).
Celou knihu pak N. T. Wright končí takto:
K našim nadějím patří i to, že se vedení ujmou moudří a iniciativní lidé, kteří tak jako kdysi Josef v Egyptě přijdou i v této době s novými řešeními, jež přinesou uzdravení zraněnému světu:
Sešli své světlo a věrnost svou –
ty mě povedou,
budou mě provázet k hoře tvé svatosti,
kde bydlíš ty.
Tehdy přistoupím k Božímu oltáři,
k Bohu, svému štěstí a radosti,
chválit tě budu na citeře,
Bože, můj Bože!
Proč jsi sklíčená, duše má,
proč jsi ve mně tak ztrápená?
Spolehni na Boha – ještě mu budu děkovat;
on je můj Bůh, má záchrana!
(Žalm 43,3-5)
Toto ponoření se do Boží lásky v Kristu, která náš život přetváří v lásku k bližním, si nakonec připomeňme onou básní Malcolma Guita: Velikonoce 2020 (Bůh v karanténě, str. 79, ZDROJ / ORIGINÁL), kterou jsem také před dvěma týdny na začátku bohoslužby citoval. Tato báseň nádherně shrnuje poselství dnešního evangelia (Miluj – v Kristu, jeho láskou – Boha celou svou bytostí – tím, že – v Kristu, jeho láskou – miluješ bližního jako sám sebe):
Malcolm Guit: Velikonoce 2020
Kde je Ježíš o těchto divných Velikonocích?
Zamčený v kostele jak v temném
hrobě? Letos ne.
Zámky povolily, kámen je odvalen!
Vstal, vzkříšen, živý jako vždy,
kráčí světem, námi nespoután,
k nám všem, kterým se přišel dát.
Hrob je prázdný – proč ho hledat tam?
Dnes měl být chlebem v pozvednutých dlaních
kněze či chvalozpěvem na rtech
sboristů – jenže se vytratil…
Setřásl naše nažehlená plátna,
opásal se jako tehdy a se saniťáky
zvedá nosítka, jemně hladí ruce
umírajících, dodává naději,
dýchá s bezdechými, vlévá sílu do žil.
Ve čtvrtek jsme mu tleskali, protože nastoupil
do služby pod tisícem jmen a tváří.
Vytíral podlahu v nemocničním pokoji
a chytil přitom trochu té korony, co ho zabila.
Velký pátek byl letos tisíckrát,
všude, kde se Ježíš ujímal bezmocných,
kde spolu umírali, kde v té bídě spolu slavili
Velikonoce: spolu ve smrti i vzkříšení.
Další úryvek z knihy N. T. Wright, Bůh v karanténě, viz také zde:
https://www.biblion.cz/cim-zijeme/kde-v-tom-vsem-je-buh-27/
