Těsně po uzávěrce, ale ještě včas, ;-) nám do redakce Zpravodaje přišlo jedno z krásných vyznání důvěry. Bůh na nás samozřejmě nesesílá nemoci, abychom si odpočinuli. Ale když už se ta nemoc, mrška, z jakýchkoli příčin do našeho života prolomila, Bůh je v ní spolu s námi a dělá zázraky. Děkujeme naší "jmh" za povzbuzení. :-)
Je konec prázdnin a začátek školního roku, připomínáme si dobu stvoření. Bůh stvořil všechno kolem nás, to už víme. Je čas, kdy Bohu smíme být spolu se sv. Františkem z Assisi za to všechno vděční. Příležitost k tomu jsme s dětmi dostali při jedné z nedělních slavností. Byla to rodinná mše, ve které jsme se s posvěcenými aktovkami před oltářem dozvěděli, jak je skvělé, že začíná nový školní rok a my můžeme v tomto stvoření spočinout. Odpočívat.
Odpočívat? Popravdě jsem se v té době Boha ptala: „Jak to asi my rodiče máme udělat? Kdo by za nás všechny ty povinnosti, které se (zvláště teď na začátku školního roku) na nás valí ze všech stran udělal?“ Už si ani nepamatuji, kdy jsem přečetla knížku od začátku až do konce. Není prostě kdy…“
Ten den mě ale jen napadlo, že remcání mi nepomůže. Když proto nic neudělám, nic se nestane. Prostě tomu „nápadu“ zkusím jít naproti :-). Do ničeho se nebudu hnát, zájmové kroužky na lednici zredukujeme, zkusíme se uskromnit, nespěchat a nenakládat si víc, než je zdrávo. (Vždyť ta neumytá okna taky oprší, ne? ;-).
Myslím, že už tehdy Bůh viděl, že měním směr cesty, jdu Mu naproti, a proto vyšel vstříc i On ke mně a obdaroval mě. Onemocněla jsem.
Možná by někoho mohlo napadnout, jestli si nedělám hloupou legraci. Ale ne, nedělám. Svou nemoc vnímám jako dar. Ulehnutí pod peřinu mi totiž přineslo čas přemýšlet, modlit se, uvědomovat si opravdové životní hodnoty a ve světle Boží Lásky trávit čas rodinou, která kvůli mně musela do karantény taky... Díky Bohu toto krizové období vnímám jako dar. Dar ke skutečnému spočinutí :-).
Bůh stvořil vše živé i neživé. Ptákům stvořil křídla, aby mohli svobodně létat a nám, lidem, srdce, abychom se nechali Bohem milovat. Tato myšlenka z filmu Chatrč mě velmi zaujala. Film jsem viděla asi už 3x, ale teď – jako bych slyšela poprvé, že se máme nechat Bohem milovat... Já vím, že si často sedím na vedení a všechno ne hned pochopím... Ale nedělám si kvůli tomu vrásky, Bůh má totiž s námi trpělivost, když vidí, že mu jdeme naproti (viz Kaz 3,1 – 11).
V době nemoci jsem však zjistila, kolika různými způsoby se smíme nechat Bohem milovat (a moc mi pomohla i katecheze z tepelské pouti, která je k dispozici nám všem na farních stránkách...)!
Stačí jen chtít a odevzdat se Pánu, upřímně uznat svou nedokonalost a nechat si umýt nohy, ať jsou jakkoli špinavé a nemocné…
A tak se pomalu uzdravuji ve své poustevně, čtu knížku (Chatrč :-), vařím jen 1x za 2 dny, víc se postím, nehrotím, když není doma všechno úplně akorát, nesnažím se vše zvládnout sama, děti mají v pokojích binec (no a?) a vyloženě se těším na denní a večerní tiché chvíle s Bohem, abych se s Ním mohla sdílet a modlit se s Pannou Marií růženec...
Moc díky vám, andělé bez křídel, kteří se staráte a nosíte nákupy, nasloucháte nám při vzájemných telefonních rozhovorech nebo se s námi a za nás vytrvale a upřímně modlíte. Je mi dobře, protože vím, že na této cestě „temným údolím“ nejsem sama, nemusím se bát, protože smím důvěřovat Ježíši :-). K tomu všemu nemusím nikam spěchat, protože všechno má svůj čas… Vždyť je čas odpočinku, ne?
Bože, díky za Tvou trpělivost s námi. Skrze Tvou Lásku totiž můžeme všechno vidět úplně jinak než dosud, a to navzdory každé krizi, kterou prožíváme… Amen. :-)
jmh
PS: Něco o Chatrči najdete třeba TADY
