Tři pohledy tří účastníků letošní farní dovolené na Bublavě, při které jsme putovali za Františkem. Podrobnou dovolenkovou fotogalerii najdete ZDE (Zonerama), nebo ZDE (tyto stránky).
Dopis pro sv. Františka
Po letošní farní dovolené, která měla téma „Putování s Františkem aneb Opravdová radost“, napsala jedna z účastnit farní dovolené sv. Františkovi dopis. Zda jej také odeslala, nevíme, ale přes dobré kontakty se dostal do rukou naší redakce, která jej s předpokládaným Františkovým souhlasem tímto zveřejňuje.
Milý Františku,
máme za sebou společné farní putování, které nás mělo s Tebou trochu sblížit. Cesta, na které jsem poznala Tebe a Tvůj duchovní život, byla připravená moc krásně celým farním týmem, který fakt nezahálel a užíval si to (snad) s námi. Oni mají totiž takovéhle puťáky rádi, a když to někde vázlo, občas nás poštouchli, nakopli nebo povzbudili…, abychom mohli jít zase společně dál. Tak za ně děkuju. ????
Občas se opravdu vynořovaly různé těžkosti, ale bez těch bych nepochopila smysl Tvé chudoby, která Tě vedla k Bohu.
Díky nepokojům jsem si začala víc vážit hezky prožitých chvil s opravdovou vděčností.
Tak třeba:
* Bez horkých dnů bych nepoznala blaho chladné vody.
* Stejně tak bych bez občasného „rámusu“ dole (v penzionu) nepoznala klid nahoře (na kopci v přírodě).
* Bez těch farníků, kterým obvykle nerozumím, nebo mě štvou, bych nepoznala společenství skvělých bratrů a sester, kteří si vzájemně mohou pomáhat a dávat se sobě navzájem.
* Bez těch, kteří nerozumí mně, bych nepoznala „plodnou samotu s Pánem“.
* Bez pralesa mé duše bych nepoznala radost ze světla Božího milosrdenství a z nepodmíněné Kristovy lásky při přijímání eucharistie…
* Bez smutku a tmy bych nepozvedla oči k nebi a neviděla padat hvězdy… a ani anděly bez křídel kolem sebe…
Takže ta dovča s Tebou, Františku, byla nakonec fakt dobrá. Možná jen mohla být delší (když už jsme toho tolik překonali), ale vím, že na cestě k Ježíši můžeš být s námi i nadále. ???? Můžeš nám být inspirací a vzorem, abychom chtěli lépe porozumět potřebám přírody a radovat se z chudoby, která je pramenem veškerého bohatství. Vždyť pak právě my můžeme být bohatstvím pro druhé…
Z tvých povzbudivých dopisů v keškách jsme se dozvěděli, že máme snášet starosti a obtíže na našich cestách s myšlenkou na Krista, kterého smíme věrně nosit ve svých srdcích.
Tak pokoj i Tobě, Františku! Nemáš to s námi lehké. A díky, že jsem se (skoro) přestala bát pavouků i tmy, hladu i samoty. Třeba ještě někdy překonám i klaustrofobii v mikrobusu, až nás tam bude zase 30. ????
Taky díky za to, že nás učíš chránit přírodu různým způsobem, abychom se mohli venku svobodně nadechnout… a radovat se z maličkostí…
Přimlouvej se za nás a naše slabosti, svatý Františku, na naší pozemské cestě a buď nám i nadále posilou.
Amen.
jmh
Pohled zdola
Držím se radši dole u země, do vyšších sfér se netlačím. Jsem totiž pejsek. Panička mě vzala na farní dovolenou. Byla to paráda. Abyste rozuměli, být psem má i určitá omezení. Třeba nesmím chodit do kostela, i když vlastně nechápu proč. Nikdo mi to nikdy rozumně nevysvětlil. Taky přece patřím do Božího stvoření, no ne?
Tady to ale neplatilo. Tedy ten zákaz neplatil. Asi proto, že to celé bylo nějaké ekologické a františkovské. Ten František údajně byl kdysi dávno svaté štěňátko někde v Assisi a miloval všechna zvířátka a přírodu vůbec. Tak jsem měl povolené různé výjimky, třeba ten kostel, který byl krásně uprostřed stvoření. Ty vůně, barvy a zvuky přírody! A všichni mě najednou měli tak nějak víc rádi. I oni k sobě byli mnohem vlídnější, to je fakt. Někdy jsou na sebe lidi „jako psi“, alespoň jak oni říkají, ale popravdě – spíš jsou na sebe „jako lidi“.
Vůdce smečky byl statný alfa samec, celý obrostlý srstí, který trochu připomínal vlka (1). Všichni k němu vzhlíželi s podřízenou loajalitou. Bylo znát, že má respekt nejen díky svému mohutnému hlasu, ale tak nějak vnitřně, opravdově.
Já jsem měl nejradši dvě malá štěňátka, která nemluvila lidskou řečí, ale tou mou. Tím mi byla blízká (2). Sice jsem někdy na ně trochu zavrčel, ale to bylo jen tak jako, aby věděla, co je to úcta k druhému.
Vůdce smečky nás všechny poučoval (on poučovat očividně uměl), že to svaté štěně z Assisi prý taky poučovalo druhé, i když to zřejmě ani nebyl žádný extra alfa samec. Že snad máme mít opravdovou radost (to slovo „opravdovou“ pořád zdůrazňoval, asi mu na něm záleželo) především třeba z toho, když nám páníček nedá nažrat, nepustí nás do domu nebo ještě do nás kopne, a my mu to odpustíme. No, tak to tedy nevím, ale třeba to někdy zkusím.
Jinak o lásce k nám pejskům a všemu živému i neživému prý se také vyjádřil nějaký super alfa-alfa samec z Itálie (3). Všichni mají zlepšovat vztahy mezi sebou a nemají chtít pořád jenom bohatnout. Snad to napsal v nějakém dopise „loudáte-se“, nebo tak nějak (4). Tomu já až tak moc nerozumím. Ale každopádně zvlášť lidem to moc přeju, potřebovali by to. Tak ať se vám to daří.
A moc díky, že jste mě vzali s sebou. Mám vás rád!
Pepa Hes
Autorské poznámky k textu:
- otec Petr; pozn. předkladatele
- Martin a Tomáš; pozn. předkladatele
- papež František; pozn. předkladatele
- encyklika Laudato si´; pozn. předkladatele
Opravdová radost aneb Tlukot srdce
Co tam budu dělat? Mám vůbec jezdit? Rodiny a spousta dětí… Měla jsem strach a zároveň jsem se těšila. Měla jsem tak rozporuplné pocity…
Ale zjistila jsem, že tahle farní dovolená, v tomto složení, byla pro mě přínosem, možná jiným, než jsem vlastně očekávala, ale přínosem. Jste pro mě všichni dospěláci úžasní (děti samozřejmě také :-). Jak každý z vás bojujete, abyste svým dětem dali to nejlepší z vás, lásku k Bohu i k druhým lidem. Vnímala jsem každého z vás, vidím před sebou tváře, vaše úsměvy, bolesti, slzy, slyším váš hlas. No prostě vám děkuji za milé společenství i objetí, když mě nebylo zrovna do smíchu, i za chaos, zmatené domluvy, hry, chvály, putování za Františkem, žebrání a posílám vám za to své srdce…
Vysvětlení. Při malém zážitku jsem si také uvědomila svou OPRAVDOVOU RADOST v životě. Při noční kešce jsem měla na starost malé, rozježené, neposedné dítě. V jednu chvíli se ke mně přitulilo a já ucítila tlouci jeho srdce a mé srdce odpovědělo pohlazením jeho ježaté hlavy. Ale co mě zaujalo, byla okamžitá reakce, že to samé udělalo vedle skloněnému člověku, hledajícímu cosi v batohu. Pohladilo ho po ježatých vlasech, protože to tak cítilo jeho srdce. A já si vzpomněla, že když jsem se jako dítě choulila do náruče, nebo objímala ty, které mám ráda, naslouchala jsem tlukotu jejich srdce. A uvědomuji si, že vlastně to u lidí, u kterých mohu, dělám dodnes. Proto netoužím po povrchním a hraném objetí, chci slyšet srdce!
„Dal nám schopnost milovat. Dává nám největší poklad celého stvoření – srdce. Podobně jako jsme ztratili údiv nad světem, zapomněli jsme i na to, jak úžasným pokladem je lidské srdce. Kdyby nám Bůh nedal srdce, nemohli bychom žít, milovat, smát se, či plakat“ (John Eldredge, Velký příběh).
DaV
