Photo by Greg Rakozy on Unsplash

Snění v plné bdělosti

(audioverze "snu o farnosti" viz kázání z 22. neděle v mezidobí)

Nedávno na mě při úklidu mého notebooku vypadl můj starý text, který jsem si připravil pro kázání na svatodušní svátky roku 1999 v Chodově. K názvu mě tehdy inspirovala kniha rozhovorů s jedním z mých kolegů, který v ní mluvil o liturgii jako o „kontemplaci promítnuté do času a prostoru“ či o „snění v plné bdělosti“. A tak jsem si sedl k modlitbě a sepsal svůj „sen o farnosti“. Dovolte mi vám jej nyní představit, tak jak jsem si jej tehdy zformuloval, i když dnes bych nejspíše něco z toho vyjádřil jinak.

Sním o farnosti, kde nedělní slavení eucharistie je skutečným „zdrojem i vrcholem“ všeho dalšího života (srov. II. vat. koncil, SC 10). Věřící z města i širšího okolí se zde sejdou, sjedou a vzájemně se svezou ke slavení velikonočního tajemství, ale i k prožití společenství všech členů farnosti.

Již přes týden se při setkáních různých skupin připravují na slyšení biblických textů a shromažďují přímluvy pro nedělní liturgii. Boží slovo a přímluvy při mši pak čte někdo z již takto připravených. Půl hodiny přede mší se sejde malá skupinka zpěváků a s pár zpěvuchtivými lidmi si přezpívá některé zpěvy. Něco s varhanami, něco s kytarou. Sejdou se i ministranti, lektoři a akolyté, děti, muži i ženy, aby si upřesnili úkoly. A v této půlhodině se schází i většina ostatních bratří a sester, protože se na sebe už moc těší.

Před kostelem i v kostele se tvoří hloučky živě hovořících, ve kterých si lidé ještě sdělují to nejdůležitější, s čím ke slavení eucharistie přicházejí. Během této půlhodiny je zde samozřejmě k dispozici i farář, který prohodí pár slov s každým, kdo přichází. Delší rozhovory a zpovídání si domluví na pozdější dobu.

Zvonky nás pak svolávají, abychom se všichni, jak asistence, tak postávající lidé, připojili ke vstupnímu průvodu. Většina lidí, která zjistila, že když chce, tak vlastně zpívat umí, zpívá nahlas a s radostí. Malá menšina, která si uvědomila, že chtě nechtě zpívat neumí, zpívá se stejnou radostí, ale hodně potichu. Mladší děti mají možnost si během bohoslužby slova kreslit, hrát a povídat v dětské místnosti s některou z maminek nebo „tet“, tatínků, nebo „strejdů“.

Po pár slovech ke starším dětem následuje maximálně sedmiminutové kázání. Farář nepotřebuje něco podrobně vysvětlovat, protože může u věřících předpokládat samostatnou přípravu přes týden a možnost prohloubení v osobním doprovázení.

Na přípravě darů se podílí málem půlka kostela. Především děti, které se k průvodu připojují po své oddělené bohoslužbě slova. Oltář najednou rozkvete různými kytičkami, nakreslenými obrázky a drobnými symbolickými dárky. Dospělí se většinou podílejí na spolufinancování farnosti pomocí příkazů k úhradě přímo z účtu, takže sbírka je spíše jen symbolická.

Děti již při eucharistické modlitbě zůstanou stát kolem oltáře a všichni ostatní, kteří mají alespoň trochu zdravé nohy, se tlačí v několika půlkruzích za nimi. Každý chce být co nejblíže prostřenému stolu. Do tichého díkůvzdání po přijetí těla a krve Páně vždycky někdo zanotuje nějaký radostný chvalozpěv či kánon a ostatní se přidají.

Všechny důležité informace lze nalézt ve farním časopise, který u vchodu s úsměvem rozdává jeho šéfredaktor. Lidé mu zároveň předávají množství různých postřehů, návrhů, podnětů a článků, ze kterých on pro další číslo vybere to nejživější a nejdůležitější. Po závěrečném požehnání lidé poslechnou výzvy „Jděte ve jménu Páně!“ a poměrně svižně vyklidí kostel...

Ale to jen proto, že je již láká nabídka nových knih a vůně kávy podávané naproti v přízemí fary ve farním sále. Tady každý ještě alespoň chvilku posedí, a tak se tu propovídá spoustu důležitých věcí. Děti mají zatím nedělní klub a o maličké, než se mámy a tátové vypovídají, se na prolejzačkách starají dvě „tety“.

Většina se postupně začne přesouvat se svými či za svými rodinami do svých domovů, kde společně během půl hodinky ohřejí a dokuchtí již včera předpřipravený slavnostní oběd. Totéž se děje na faře, ale tady se kuchtí oběd pro trochu víc než početnou rodinu. Většinou zde totiž na něj zůstávají ti, které doma nikdo právě nečeká a kteří by si museli něco klohnit sami. Po obědě se farář, stálý jáhen a pár dalších spolupracovníků a spolupracovnic vydají na návštěvy nemocných.

K večeru se část farníků sejde na nedělním společenství, které je otevřeno úplně každému. Především sem jsou zváni přátelé farníků, kteří vždy po nějaké době zatouží prožít, kde ti jejich známí čerpají tolik života. Někteří přicházejí a odcházejí, jiní zůstávají a postupně se připravují na křest...

Sním o farnosti, ve které lidé přes týden především žijí z toho, co načerpali v neděli. Žijí zcela obyčejnsky uprostřed světa. Mají své rodiny, své problémy, své zápasy, svá pokušení. Ale vědí, kde jsou zakořeněni. Vědí a denně se z Božího slova ujišťují o tom, do koho vložili svoji naději. Něco pokojně radostného z nich čiší do okolí. A jejich přátelé a známí se jich občas ptají, co za tím vězí. A oni jsou ochotni jim svědčit o naději v Kristu...

Mají je kam pozvat. Nejprve k sobě domů, do rodiny, do domácí skupinky, později i na farní společenství. Mnozí věřící vidí, že i přes týden (nebo jednou za čas o víkendu) se potřebují spolčovat s jim podobnými. Děti tak na faře vyhledávají ostatní děti na klubu a při výuce náboženství, mládež pořádá různé šílené akce a dovede oslovit i své kámoše z „podzemí“, manželé občas vyhledávají jiné manžele a při setkáních rodin si předávají zkušenosti a modlí se za své děti, starouškové mají svůj ‚klub seniorů‘, kde si poklábosí někdy s farářem, někdy se starostou, někdy si pustí hezké video. Pro ty, kteří si chtějí oprášit nebo zcela nově nabýt znalosti z Bible a Katechismu, běží cyklus „náboženství pro dospělé“...

Sním o farnosti, kde se kromě tohoto základního života a sdílení objeví i lidé ochotní a schopní vrůstat do různých služeb dovnitř i vně farní obce, především nasměrovaných k těm nejpotřebnějším a trpícím, a tyto služby budou prožívat nejen jako zátěž, ale jako obohacení svého života...

Sním o farnosti, kde většina z aktivit a společenství běží samostatně a farářovým úkolem je ne organizovat, ale doprovázet dle potřeby. Velmi osobně a intenzivně se však farář stará o všechny, kteří se jakýmkoli způsobem účastní na vedení nějakých aktivit a služeb. Tyto bratry a sestry navštěvuje i v jejich rodinách, je jim k dispozici, kdykoli to potřebují a jednou za čas se s nimi schází ke dni sdílení a modliteb, aby společně Hospodinu svěřili celou radost i tíhu života farní obce. Především z nich je pak také složena pastorační rada, která s farářem spolupracuje na pastýřském vedení farnosti a spolu s ním také ve světle evangelia rozlišuje všechny ty mnohé nápady a inspirace přicházející jak od samotných farníků, tak od lidí, se kterými se farníci setkávají. A je zde také rada ekonomická, která má na starosti správu majetku. Sním o farnosti, kde právě farní finance nejsou především problémem, ale nástrojem pro naplňování služebného poslání farnosti a konkrétní solidarity s potřebnými.

K faráři mají farníci vztah spíše jako k bratru. Přinášejí své inspirace, své názory a nápady a některé z nich rovnou sami uskutečňují. Nebojí se s farářem přít o dobrou věc a říkají mu své názory z očí do očí. S láskou i jemu pomáhají odkrývat jeho dary a nedostatky a on se učí být biskupem pověřeným učedníkem mezi ostatními učedníky, který si může dovolit sám být potřebným a ve své slabosti nesen ostatními...

Sním o farnosti, kde se lidé nedají odradit tím, že „je jich tak málo“ a že „tenhle kraj je prokletý“. Ano, obojí je pravda. Ale Vzkříšený Ježíš je silnější...

Snít o takovéto církvi – není to pouhá utopie? Ale mě se zdá, že už jsem někde o takovéto „farnosti“ četl. Jako pokračování prvního čtení ze Slavnosti Seslání Ducha svatého čteme ve Skutcích apoštolů 2,42nn:

„Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se… Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.“

Ano, ti z vás, kdo jste trochu zběhlejší v Písmu, si teď právem říkáte, že přeci i tohle je jakýsi Lukášův sen, ideální vize prvotní církve, a že při pohledu do Pavlových listů jsme hned ve větším reálu. Ale přestože to ve Skutcích opravdu může být spíše sen, než popis tehdejší reality, je to sen Boží. A proto mám odvahu snít o farní obci, která ví, že je součástí stejné církve Kristovy – prvního plodu vylití Ducha svatého. Církve, která má na Slavnost Seslání Ducha svatého narozeniny a do jejíhož srdce je vtisknut vylitím Ducha Boží obraz, obraz společenství Trojice.

Sním o farnosti, kde „radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí učedníků Kristových“ (II. vat. koncil, GS 1).

Sním o farnosti, která se od takovéhoto snění nedá odradit vlastní slabostí a ubohostí, či rozumným „realismem“ mnohých. Která vytrvale putuje a den ze dne se stává stále více tím, čím již v Božím srdci je. Kde se mladí ani staří nebojí snít společně. Kde zaznívají otázky jako: „V čem ten farářův sen odpovídá vizi Božího slova o církvi a v čem ne? V čem se shoduje s mojí osobní touhou a v čem ne? Kde bych jej rozvinul? Kde zformulovala trochu realističtěji? Co z toho lze uvést do života už teď? K čemu můžeme postupně směřovat po krůčkách?“

A hlavně: „Jaký krůček k žití takto společně dotvářeného snu je teď přede mnou osobně? A mám odvahu jej také udělat?“

Sním o farnosti, kde se s odchodem faráře vše nezhroutí jako domeček z karet...

Sním alespoň o padesáti lidech, kteří by takto snili společně a svůj sen měli také odvahu žít. Nebo snad o dvaceti. A možná, že by stačilo i dvanáct. Ano – na počátku, při narození církve, přeci bylo kromě mnohých „zástupů“ pouze dvanáct ustrašených mužských a pár odvážných žen.

A co dělali? Nic moc: Jen byli pohromadě a „svorně setrvávali v modlitbách spolu s Marií...“ (srov. Sk 1,14). A věřili, že Ježíšova zaslíbení platí i pro ně...

Že jsem něco podobného už někde psal či o tom mluvil a že už jsem s tím votravnej? Ano, ale tehdy jsem asi příliš burcoval k činu. A tady jde jen o společné snění... I když – doufám – že v plné bdělosti.

„Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky...!“

Tolik můj tehdejší sen o farnosti. Nyní, téměř o čtvrt století později, vám chci poděkovat, že jsem v chebské farnosti mohl spolu s vámi mnohé z tohoto snu zažít uskutečněné a že o mnohém dalším tuším, že již v této farnosti pomalu roste a také vyroste.

Díky za vás. Díky vám.                          

Petr