V sobotu 7.5. jsme se s partou dětí, které se připravují k prvnímu přijímání, a jejich rodiči, naskládali do aut a vypravili se společně do Chlumu sv. Maří. Tam jsme ale odbočili na Lítovskou výsypku (viz také tady), kterou jsme se nechali vést po šestikilometrovém okruhu sérií kešek zvaných Za pokladem.

Při našem putování jsme se učili, co vlastně slovo přijímání znamená. Že to není jen přijímání Těla a Krve Páně v eucharistii, ale že je to přijetí všeho, co Bůh pro nás stvořil, včetně různých lidí kolem nás. Tím, že přijímáme všechno, co Bůh stvořil, přijímáme samotného Krista.

Lítovská výsypka vznikla jako odval po těžbě hnědého uhlí, ale teď už byste tady téměř nic z těžby nepoznali… Kráčeli jsme po dokonale vyrovnané cestě, kolem které se jarně zelenaly nové mladé stromy. Jejich barva vynikala ve svitu jarního slunce a aspoň na mě působila naprosto blahodárně. Při pohledu na přírodu, jak se po zimě krásně obnovovala, mě napadala chvílemi slova vděčnosti za stvoření. Chtělo se mi vlastně i zpívat chvalozpěv sv. Františka z Assisi. :-)

Bůh všechnu krásu přírody pro nás sice stvořil, ale taky nám ji svěřil, abychom se o ni starali. A tak jsme vzali pytle na odpadky a snažili se cestou sbírat to, co do přírody nepatří. Na některých místech našeho putování si děti našly zálibu v nerovnostech a zastavovaly se na různých překážkách, aby je svými silami zdolali. Agase zaujalo, jak kluci dovedou obratně skákat přes koryta divokých řek a děvčata zase lézt do temných potrubí…

Tak to máme s překonáváním překážek, myslím, v některých etapách života i my dospělí. Často na každé rovince hledáme nějaké vzrušující překážky, kterými si často (a rádi) komplikujeme život. ;-) Naštěstí Bůh poslal Ježíše, který je stále s námi a můžeme ho nacházet v každém člověku. Ježíš může být třeba v tom člověku, který tě přijme, i když mu lezeš na nervy. Může být v tom člověku, který ti pomůže v úzkých…, který ti půjčí mikinu, aby ti nebyla zima…, který ti pomůže s těžkým pytlem na odpadky…, který ti nabídne kus své svačiny… a možná i v tom člověku, který ti podá ruku, aby ti pomohl přeskočit pangejt, a pak spolu spadnete a strašně se tomu smějete. :-))) No co? Proč bychom se s Ježíšem nemohli také smát? ;-)

Ježíš je náš Pastýř. Vodí nás po svých pastvinách a stezkách… Jenže i naše osobní stezky může někdo vnímat jako takové doly, kde se těží špinavé uhlí. A právě do takových „našich dolů“ můžeme vytrvale a odvážně zvát Ježíše. Skrze Něj a spolu s Ním můžeme přijímat a ochraňovat to, co krásného ve svém stvoření daroval každému z nás, což není v praxi úplně jednoduché. Přijímat totiž máme i úplně každého člověka. I kámoše ze třídy, který mi denně leze na nervy. Vím ale moc dobře, že podobné situace nejsou snadné ani pro nás dospěláky, tak jak to pak chceme vysvětlovat našim dětem?

Jen svými silami to půjde vždycky těžce. Věřím, že nemusíme být na nic sami... Mně pomáhá upřímně si přiznat svou slabost a pokoušet se zvát do každého nepřijetí Ježíše, protože jen On zaobluje všechny naše hrany... a zarovnává propasti našich hříchů. Každá taková moje „propast“ se může skrze Boží milost proměnit v novou, urovnanou cestu – cestu se zavlaženými brázdami, rozmělněnými hroudami, cestu plnou zeleně a radosti z nového života.

Přemýšlím, že takový „grunt“ je asi občas třeba v mnoha oblastech, abychom znovu našli cenné, krásné a důležité věci… Na našem výletě jsme i my nacházeli s Agasem spoustu pokladů. Byly to milé kešky se zvířátky... Děti i dospěláci z jejich objevování měly fakt velikou radost. :-)

Společné spoluputování nás postupně přivedlo až do kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Máří Magdaleny, kde se ten den konala poutní mše svatá sokolovského a chebského vikariátu. Dozvěděli jsme se na ní, že Ježíš každého z nás povolává. Volá nás jménem, tak jako zavolal tehdy na Marii z Magdaly. Ona své jméno uslyšela, obrátila se a dostala novou milost a sílu změnit způsob svého života… I my se můžeme ztišit, abychom zaslechli, že Ježíš volá taky naše jméno…

V kázání pro děti jsme taky několikrát zaslechli větu: „Udělejte všechno, co vám Ježíš řekne…“ (J 2,5). To řekla na svatbě v Káni Ježíšova matka Maria… Služebníci ho tehdy poslechli a vyhnuli se tak velkému průšvihu…

Jeho Slovu můžeme tedy naslouchat i my a učit se spolu s našimi dětmi Ježíši odpovídat svými skutky. Můžeme začít zrovna tím, že se před přijetím eucharistie budeme nejprve společně učit přijímat jeden druhého (Mt 5,20-26) a na naší cestě dělat vše, co Ježíš řekne. Teprve pak nejspíše pochopíme, co znamená přijetí Ježíše skrze eucharistii – že s ním pokaždé obnovujeme duchovní vztah.

Ježíš nás přijal za své už dávno. Připomínáme si to při každém proměňování, kdy kněz Ježíšovými slovy říká: "Toto je moje Tělo, které se za vás vydává… Toto je Krev, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů…“ Takhle nás Ježíš přijal. Zemřel za nás a takhle nám stále říká své „ano“.

…Na každý vztah jsou třeba dva. To přece dávno všichni víme. Na vztah s Ježíšem ale taky. V tuto chvíli je tedy řada na nás. Při každém proměňování můžeme proto vyslovit v srdci své "ano, Ježíši", i my. Právě takovéto "oboustranné" přijímání nám může pomoci zakusit, jak v životě přijatý Ježíš skutečně působí…, jak koná velké věci… a vnáší mír do našich srdcí…

jmh

PS: Kdo uhodne, která zvířátka jsme cestou potkali?

  • Když se na zem soumrak snese, začne temně houkat v lese. Je to pták, má husté peří, myši loví na večeři.
  • Hop, hop, hop, ještě jeden skok. Nejsem ryba, nejsem rak, pozdravím tě ráda: KVAK.
  • Jede, jede kamion, veze dárků milion.
  • Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?
  • Za jednoho bludišťáka...
  • Pozor, kam šlapeš! Křehké!
  • Sempervivum
  • Medvěd chodí po lese, všechno kolem třese se.
  • Strká sosák do medu, bzučí sladkou koledu.

Nápověda od Daniela: včela, motýl, sova, pavouk, had, medvěd, žába, náklaďák, bludišťák...

Pozvánka na první svaté přijímání:
Zprávy a fotky z výprav: