Kdysi jsem vnukovi, který se od malička zajímá o exotické rostliny, slíbila, že s ním podniknu cestu do krajů, o kterých sní. Sliby se mají plnit, a tak jsme před nedávnem spolu vycestovali na dva týdny na Srí Lanku. Proč o tom vůbec píšu? Abych se podělila o jednu zajímavou zkušenost.

V tropickém vedru jsme v davech dalších vystoupali hrbolatými stezkami a do skály vytesanými schody na vrcholek hory s ohromnou sochou Buddhy. Prošli jsme si rozlehlý areál. Bosky, jak to zdejší tradice a úcta vyžadují, a zase jsme se stejnou cestou vrátili zpět k autobusu. Kdoví, jak se to přihodilo, ale ke svému zděšení jsem zjistila, že jsem tam někde v místě, kde jsme si boty na chvíli odložili, nechala ležet mobil. Vnuk se sice ochotně rozběhl zpět (nějakých 2 tisíce schodů), ale vrátil se udýchaný a s nepořízenou. Žádnou naději jsem si nedělala. Tolik lidí tudy prošlo, vlastně stále procházelo. To byly ne stovky, ale snad tisíce. Od maličkých miminek v náručích maminek po stařečky s hůlkami láskyplně provázenými a podpíranými mladšími členy rodin.

U vstupu stálo několik uniformovaných strážců. S pomocí naší průvodkyně (žel, anglicky se už asi nikdy pořádně nenaučím) vysvětluji jednomu z nich, co se mi přihodilo. Co následovalo, mne dojalo. Policista mi nabídl čaj a ihned přivolal několik mužů z týmu. Ti si napsali mé číslo a rozběhli se do okolí. Po chvíli se jeden objevil a s neskrývanou zjevnou radostí mi vracel ztracený telefon. Nalezl ho na jednom skalním vršku nedaleko od „úložiště“ bot. Musela ho tam odnést opice. Makak. Žije jich tam spousta a jsou neuvěřitelně zvědaví a drzí. „Člověk to určitě nebyl,“ prohlásil s jistotou. Slova díků odbyl mávnutím ruky. To prý je samozřejmost. „Víte, tady jsme všichni buddhisté.“

Těžko odhadnu, jak by patrně taková příhoda s mou velkou neopatrností skončila u nás. Vybavila se mi totiž vzpomínka na jiný zájezd. Procházeli jsme parkem obklopujícím jakýsi zámek. Na lavičce ležel zapomenutý krásný a evidentně drahý dámský deštník. Starší paní, která se neopomenula v žádném z navštívených kostelů okázale pokřižovat a pokleknout ke krátké modlitbě, deštník sebrala se slovy „Já si ho raději vezmu nebo ho ještě někdo ukradne.“ A víte, co mne na tom příběhu nejvíc zaráží? Nikomu z naší dost početné skupiny výletníků to v tu chvíli nepřišlo nepatřičné.

Ne. Nedělám a nehodlám dělat žádnou propagaci buddhismu. A už vůbec netvrdím, že jednání té dámy reprezentuje křesťany. Naopak. Těmito dvěma příhodami vzdávám pouze hold všem lidem bez rozdílu, jaké náboženství vyznávají. Všem lidem, kterým poznaná Boží pravda a víra proměňuje a ovlivňuje jejich životy. A všem lidem, kteří podle své víry skutečně žijí a jednají. I v těch zdánlivých maličkostech.

Tak ať nám světlo naší křesťanské víry stále svítí na cestu i v této velice nelehké rozbolavělé době.

Požehnané velikonoční svátky.         

rym