Na jednom z našich synodních setkání nám bylo zadáno téma „Sdílet odpovědnost za misijní poslání“. Měli jsme se zamyslet nad posláním farnosti a naším podílem na něm.
V souvislosti s tímto tématem mě napadla vzpomínka na jednu misionářku, která putovala po světě a zavítala i k nám do Chebu. Na večerní mši mluvila v němčině a angličtině o Ježíši a o svém putování... Vlastně jsem tehdy moc nevnímala obsah jejího vyprávění, ale ve své pohodlnosti jsem spíš myslela na její kočovný způsob života bez stálého domova... Tehdy jsem však neměla ani potuchy o tom, že misionáři takovéto věci nedělají proto, že si je sami ze sebe vybrali, ale protože jednoduše ucítili, že je Bůh k takovéto misii zve... a že právě Bůh je pro ně ten, na kterého se mohou při svém putování cizími městy spoléhat.
Dnes vnímám, že tak jako povolal Bůh tehdy tuto ženu, tak může opravdu zvát i každého z nás, abychom jedinečným způsobem předávali světu Světlo, které jsme od něj sami dostali. Napadá mě, že při našich misiích nemusíme žít kočovným způsobem života, ani mít v zásobě spoustu zbožných slov. Naše misie však může každý z nás uskutečňovat jednoduše a opravdově tam, kde jsme: v našem městě, v našich rodinách, farnostech, v sousedských vztazích, v našem zaměstnání, při nákupu či na zastávce. Na těchto místech, kde se setkáváme s lidmi, můžeme jednoduše svědčit o Kristu svým životem skrze to, co bylo Bohem dáno nám. Můžeme mezi lidi různým způsobem vnášet Krista, napodobovat ho tím, co jsme se od něj naučili z evangelií a dělat mu dobré jméno tím, co děláme a jak žijeme.
Nemusíme mít obavy, že to nezvládneme. Stačí se dát Bohu k dispozici a věřit, že pokud nás Pán k něčemu konkrétnímu povolává, tak nás zároveň vybavuje dary a uschopňuje k tomu, abychom mohli efektivně sloužit a být přínosem pro naši společnost. Možná jsme opravdu i my zváni k naší jedinečné misii: k tomu, abychom vědomě tyto poklady v sobě začali objevovat. Abychom se nechali Bohem použít a předávat jej dál. Abychom zůstávali na cestě, přestali se spoléhat na sebe a spolehli se jen na něj.
A tak Tě, prosím, Bože, za sebe a všechny ty, kteří touží jít po cestě s Tebou. Uschopni nás, abychom odložili svou sebestřednost a denně Tě vědomě přijímali celým svým srdcem jako Pána svého života. Pokud nám v tom něco brání, pomoz nám uvidět ten problém nejen na druhých, ale i na sobě.
Díky za tvou bezpodmínečnost. Že každý z nás je pro Tebe výjimečný. Že nás miluješ, ať jsme jakkoli hříšní. Pomoz nám otevřít se Tvé lásce a uvidět se Tvýma očima. Vždyť Ty toužíš, abychom byli před tebou čistí, abychom nic špatného nepřehlíželi a nic nezametali pod koberec.
Díky, že se ke každé změně smíme rozhodnout svobodně, a že každého z nás chceš přivést na cestu k novému životu….
Díky, že na ni s Tebou smíme vstoupit a pochopit, jak se stát „nádobou hliněnou“ - bez ohledu na to, jaká byla naše minulost, co jsme udělali, nebo dokonce kým jsme byli. Navzdory tomu všemu sis nás vyvolil. Obdaroval jsi nás jedinečným pokladem, díky kterému jsme výjimeční a důležití. Zveš nás, abychom hledali každý den Tvou vůli a uvažovali, pro co konkrétně jsi každého z nás stvořil…
Díky, Bože, že smíme přemýšlet nad tím, co nás baví, co nám jde, a kdy jsme šťastní…?
Díky za tuto směrovku na cestě k „našim misiím“. Že můžeme tvůj dar v sobě nacházet jako poklad.
Díky, že se tento poklad pravým pokladem stává právě tehdy, když nechceme všechno zvládnout sami, když jej nepoužíváme jen pro sebe, ale když jej sjednocujeme s poklady svých bratří a sester - jdeme stejným směrem, neseme Tvé světlo do světa společně a smíme být každý den součástí Tvého plánu.
Amen.
J.
„Nic není malé, co je konáno z lásky.“
sv. Terezie z Lisieux
