Před chvílí mi volala kamarádka, se kterou jsme si byly den před tím zaběhat na lyžích, že měla pozitivní test. Chtěla vědět, jak se cítím a že si to prý trochu vyčítá, i když sama žádné příznaky neměla. „Hele, chodíš do toho kostela, tak se za to pomodli, jo? A za mě taky!“ A než jsem se stačila nadechnout k odpovědi, zavěsila. Velký strach nemám, očkování důvěřuji, ale přece jen. Mám před sebou cestu a musím mít negativní test. Určitě tuhle starost svěřím „vyšší instanci“...

Mám ale ještě o čem jiném přemýšlet. Vyklízím nádobí z myčky, poslouchám nijak veselé rozhlasové zprávy a koukám přitom z okna, kde naopak po dlouhé době sluníčko vesele svítí na svět. Přemýšlím znovu o všech těch cestách, ke kterým nás vybízí papež, biskup i náš pan farář. O hledání společných cest, o synodě neboli společném putování. Přiznávám, že jsem poctivě k tomu přečetla vše, co jsme dostali k dispozici, ale současně taky přiznávám, že to nějak proteklo mou myslí („No, to je krásně napsané! Úžasné! To je všechno pravda. Tohle je právě teď určitě nejvíce potřeba! Teď jen aby SE to uskutečňovalo.“). SE... Takové obvyklé, rozšířené zaklínadlo. To SE musí udělat. Ono SE se to ještě neudělalo? Ale co já? Co jsem udělala nebo udělám já? Přiznávám, že tohle jsem pochopila a pobrala až později.

Jak já komunikuji s těmi, kdo nemají stejné názory, jako mám já, a navíc si je tvrdošíjně hájí? Třeba už jenom takové, které se týkají očkování a přijímaných (či zase rušených opatření) proti šíření koronaviru? Jak naslouchám a komunikuji ve vlastní rodině, ale i s dalšími svými blízkými přáteli, kteří se vzdalují nejen církvi, ale už i mnoha křesťanským zásadám, s argumenty, že jsou v tomto světě překonané? Nic nepotřebují, přece stačí, že „žijí dobře“. Jak naslouchám a komunikuji s těmi, kteří vůči církvi a víře mají předsudky vytvářené ještě na základních školách v minulém ateismem se zaštiťujícím režimu? „Pomodli se tam taky za mě!“, slýchávám občas od těch, kterým už opravdu nateklo pořádně do bot.

Já vím, vím. Odbočila jsem trochu mimo. To nejdůležitější, k čemu jsme vybízeni, je učit se naslouchat, komunikovat a hledat společnou řeč s těmi, kteří jsou nám blízcí v našich kostelních lavicích. S těmi, kteří si víru uchovali, ale do kostela chodívají jen občas, nebo také vůbec. A taky s těmi, kteří jsou s námi na stejné cestě, ale mimo naše společenství, mimo naši církev.

Znovu si pročítám papíry a zjišťuji, že je toho sice opravdu strašně moc, ale současně je dobré, že se můžeme každý zaměřit na to, co je nám bližší, co nás nejvíce oslovuje. Začnu určitě u sebe. A hned! Nejprve se zeptám sama sebe, co já konkrétně můžu udělat, a pak se s Boží pomocí pokusím překonat svoji vlastní pohodlnost a zapojit se.

Plodnou cestu jarními dny.                                                                                           

rym