„Pane faráři, já se za celou farnost modlím, ale už to není pro mě…“, řekla mi nedávno s takovým jemným smutkem, ale zároveň i s jakýmsi šibalským úsměvem v očích jedna moc hodná paní z kostela poté, co si přečetla Zpravodaj. „To je pořád nějaká ‚cesta‘, to je samé ‚putování‘, ale já se už sotva belhám…“
Na její slova jsem si vzpomněl i teď, když listuji novým číslem Zpravodaje a vidím: „A dali se na cestu“ na titulní straně. „A dali se na cestu“ jako nadpis pastýřského listu. „Společná cesta“ jako nadpis rubriky o synodě. „Kde jsme a kam jdeme?“ jako první mezinadpis v této rubrice. „Cesty víry“ coby další rubrika. A dokonce i ta jindy docela poklidná rubrika „Zprávy z Lorety“ má tentokrát jako první nadpis „Silvestrovský běh na Loretu“! :-O
Na první pohled by se opravdu mohlo někomu zdát, že je naše farnost spíše nějakou „cestovkou“, než oázou, kde se znavený poutník může na chvilku zastavit a načerpat. Případně místem, kde se cítí dobře i člověk, který ve svém životě potřebuje spíše spočinout než znovu a znovu povzbuzovat k cestě.
A i když až na ten Silvestrovský běh nic z toho v tomto čísle inzerovaného není o fyzickém pohybu, pořád je ta „cesta“ v pozadí symbolem určité aktivně prožívané změny, znamením určitého vnitřního pohybu v našem životě, který vyžaduje otevřenost, rozhodnost a vytrvalost. A to pro mnohé nemusí být moc příjemné, být s touto potřebou vnitřní změny a společného putování stále konfrontováni.
Někdy je ten nelad způsoben určitou pohodlnou zabydleností, či sebestřednou zabetonovaností (papež František tomu říká imobilismus). Pak takovýto neklid může být osvobozující a nakonec, když to dobře dopadne a takovýto člověk neuteče do klidnějších církevnických vod, může vést ke hlubšímu a plodnějšímu prožívání víry.
Já mám teď ale před očima jiný typ lidí. Lidí, kteří jsou vnitřně velmi zralí, otevření hluboké proměně, láskyplní a žehnající vůči druhým, ale zároveň už tak trochu unavení životem a trochu se ztrácející v tom, jak se dneska v církvi běžně mluví a žije.
A právě je – vás – bych rád ubezpečil, že jste pro mě obrovským povzbuzením. A právě vás bych chtěl povzbudit, abyste se nenutili se do nějakých „novot“, kterým už třeba nerozumíte. Vždyť vy je svým vlastním nádherně tradičním způsobem často už dávno žijete!
Kde by naše farnost byla bez vašich vytrvalých modliteb, které jsou plné biblické naděje, i když se třeba v Bibli nevyznáte? Kde by naše farnost byla bez vašich růženců, u kterých třeba nejednou nevíte, jak pokračovat? Ne proto, že jste roztržití, ale proto, že spočíváte v Otcově náruči v hluboké vnitřní modlitbě beze slov. Kde by naše farnost byla, kdybyste někoho z nás aspoň občas nevpustili se svatým přijímáním do svého příbytku, odkud už kvůli nemoci ani nevycházíte, a kdybyste nám tak nedali zakoušet, že stojí za to i takto „putovat společně“? Kde by naše farnost byla, kdybyste nám všem, ale třeba i svým nevěřícím sousedům, ze svého lůžka nemocných láskyplně nežehnali? Kde by naše farnost byla, kdybyste nás mladší neučili, jak se včas připravit na pokojný odchod z tohoto světa do náruče Otcovy? Třeba i tím, že s námi máte odvahu hovořit o tom, jak si představujete vlastní pohřeb. Kde by naše farnost byla, kdybyste konfrontováni nějakým naším vyprávěním o tom, jak je někdo ve farnosti opravdu zlý a ubližuje svými slovy druhým, neřekli: „Ale vždyť vy ani nevíte, co tahle paní má za sebou! Ona to nemyslí zle. Ona jen nikdy neprožila lásku…“
A tak se, prosím, nebojte cesty. Nemusíte se na ni nějak nově vydávat. Už na ní dávno jste. To my ostatní se musíme učit této vaší cestě porozumět. Této vaší cestě naslouchat. A vaším tempem, ale i s vaším bohatstvím, po této cestě jít spolu s vámi.
Abychom tak pak mohli jít všichni společně po té jedné jediné Cestě, kterou je náš Pán, Ježíš, Kristus. Ten, kterého Bůh Otec vám i nám s obrovskou důvěrou o Vánocích vložil do náručí a teď nám říká:
„Důvěřuji ti. Nechej v sobě tohoto Ježíše vyrůst. Aby i na tvé společné cestě s druhými zazářil jako Kristus.“
Vždyť, jak nádherně píše svatý Pavel ve svém listě Efezským (v překladu Norberta Baumerta): „Neboť láskyplnou přízní jste zachráněni skrze vzájemnou důvěru mezi Bohem a lidmi“ (Ef 2,8).
A jak stejně krásně vyzpívává Vojtěch Dyk v Horáčkově baladě Štědrý večer:
Večer je štědrý, má překrásná paní.
Přestože do tváře zaštípal mráz,
zahřál mě okamžik šťastného zdání:
viděl tě, viděl mě, uvěřil v nás.
Váš Petr