V posledních týdnech jsme opakovaně slyšeli o synodě, o synodální cestě, o procesu, ale skutečně víme, co si máme pod tím představit? Co to po nás ten papež František vlastně chce?

Ne každý z nás v kostele dobře slyší, ne každý rozumí, ne každý si čte Katolický týdeník, obsáhlé tištěné materiály či zprávy z křesťanského prostředí na internetu.

Každý ale může spíše porozumět tomu, co vidí reálně kolem sebe a co prožívá na vlastní kůži. V naší farnosti se už dlouho snažíme, abychom se navzájem znali jmény, byli v kontaktu, když se něco děje, abychom na nikoho nezapomínali, aby se každý cítil přijatý takový, jaký opravdu je.  Snažíme se, aby nikdo nebyl na svoje potřeby a trápení sám. 

Jedním takovým nástrojem, který nám slouží jako prostor pro sdílení darů i potřeb, je Hroznatova mísa. Poslední dobou je sice využívána převážně pro přímluvy za nemocné či zesnulé, ale nebojme se zase znovu napsat: „Potřebuji televizi.“ Nebo: „Ukradli mi kolo, nemáte někdo doma jedno navíc?“ Nebo: „Dvakrát týdně chodím mladým venčit pejska, chce se někdo projít se mnou?“ Nebo: „Je mi smutno, cítím se osaměle, mohla bych si každý týden aspoň jednou s někým zavolat?“ Nebo: „Měníme doma lednici, původní je ještě funkční, daruji ji za odvoz.“ Takhle nějak zněly zprávy v Hroznatově míse, když jsme začínali, a bylo by dobré se zase k tomu vrátit. To je malý příklad, jak se vlastně už docela dlouho pokoušíme v našem farním společenství pomáhat si a podpírat se navzájem, a toho, jak píše Lukáš: „Neboť Boží království je mezi vámi.“

 Neměli bychom zapomenout ani na farní plesy, farní dovolené, společné výlety, prázdninové Dovádění pro děti, fungující pastorační radu, naši farní charitu, která zprostředkovává pomoc jak dovnitř farnosti, tak i dalším potřebným z okolí, nebo telefonování a udržování kontaktů se staršími farníky během epidemie.

Tohle všechno je dalším dokladem, že v naší farnosti už putujeme po cestě životem alespoň trochu společně. Je to i přesně ono, k čemu papež František povzbuzuje všechny, aby zkoušeli. Takže jeho výzva k synodě neboli společné cestě pro nás není žádným novým složitým nárokem. Je jen povzbuzením: všímejte si lidí okolo sebe, naslouchejte si, hledejte a zkoušejte různé formy společné cesty, povídejte si tom, co se vám to daří a co ne, a toho dobrého se držte.

To jediné, co je nyní navíc, je: Občas se s někým sejděte, nechejte se inspirovat základní otázkou synody, pohovořte si společně a co vám z toho bude připadat přínosné i pro ostatní, napište a pošlete či předejte to farním synodálním průvodcům (Eva Kolafové, Martinu Svatkovi či Ivaně Čamkové, synoda@farnostcheb.cz).

Eva Kolafová