Před necelými desíti lety, 31. srpna 2012, zemřel jeden z největších mužů pokoncilní církve – kardinál Carlo Maria Martini. Pastýř podle Ježíšova srdce a prorok pro dnešní dobu, někdejší milánský metropolita, jezuita, známý biblický teolog a exegeta, exercitátor a autor mnoha knih s duchovní tématikou, ale především člověk lásky a pokory, biskup, který dokázal naslouchat Bohu i člověku a hlásat evangelium lidem naší doby. Dovedl rozeznat znamení času, vést dialog se světem, a přitom zůstat věrný Kristu i církvi. Možná právě jeho slova sdílená v rozhovoru nedlouho před jeho úmrtím, nám mohou být povzbuzením a majákem v této podivné době, která na mnohé z nás doléhá svojí nepředvídatelností a která hrozí, že nás zatlačí do nové rezignace. Spolu s mottem naší diecéze pro rok 2020 („A dali se na cestu…“ Mt 2,9) nám mohou být tato slova pozváním k lásce, což je jen jiným výrazem pro pozvání na společnou cestu. Mám vás rád a chci jít s vámi.
Petr
Dnes jsme na tom stejně jako ten bohatý mladík, který odešel, když ho Ježíš povolal, aby se stal učedníkem. Vím, že nemůžeme opustit všechno jen tak snadno. Přinejmenším však můžeme hledat lidi svobodné, kteří jsou blízko druhým. Takovými byli biskup Romero a jezuitští mučedníci z El Salvadoru. Kde jsou u nás hrdinové, od kterých se inspirovat? Za žádnou cenu je nesmíme omezit pouty instituce.
Otec Karl Rahner rád používal obraz žhnoucích uhlíků pod popelem. V dnešní církvi vidím tolik popela na žhnoucích uhlících, že mě často uchvacuje pocit bezmocnosti.
Jak osvobodit žhnoucí uhlík, aby se plamen lásky stal silnější? Nejprve musíme hledat tyto žhnoucí uhlíky.
Kde jsou ti jednotlivci plní velkodušnosti jako onen dobrý Samaritán? Kteří mají víru jako ten římský setník? Kteří jsou nadšení jako Jan Křtitel? Kteří se odvažují nových věcí jako Pavel? Kteří jsou věrní jako Marie z Magdaly?
Papeži a biskupům doporučuji, aby dávali do vedoucích pozic dvanáct lidí „mimo běžný standard“. Lidi, kteří budou blíž chudým, kteří budou obklopeni mladými a budou zkoušet nové věci. Potřebujeme konfrontaci se zapálenými lidmi, aby se Duch rozšířil všude.
Církev zůstala pozadu o 200 let. Proč s ní nic nezatřáslo? Máme strach? Strach místo odvahy? V každém případě víra je základem církve. Víra, důvěra, odvaha.
Já jsem starý a nemocný, závislý na pomoci druhých. Dobří lidé kolem mě mi dávají pociťovat lásku. Tato láska je silnější než pocit rezignace, který čas od času prožívám vůči církvi v Evropě.
Jen láska přemáhá únavu. Bůh je Láska. Mám ještě otázku pro tebe: co můžeš dělat pro církev (a její společnou cestu) ty?
kard. Carlo Maria Martini (+2012)
Zdroj: pastorace.cz
Advent a Vánoce - online podněty z Biskupství plzeňského:
