Na sobotu 6. listopadu si na nás (pro druhou výpravu Cestou necestou) Agas vymyslel jednu kešku v přírodě (pro znalce: GC2VQMH). Celý týden však před výpravou pršelo a foukal studený vítr. „Jak toto asi zvládneme? Neomarodíme z toho? Nemáme radši akci přesunout?“ napadlo mě. V předpovědi na nás ale blikala malá naděje. Mezi deštivými mraky celého týdne – ten „náš sobotní mrak“ jako jediný byl bez deště.  Jako by volal: „Nevzdávej to! Jdi do toho!“

A tak jsme to nevzdali a v sobotu se řádně vybaveni setkali s partou 16 statečných lidí (dětí i dospěláků z naší farnosti) na vlakovém nádraží. Hned po úvodním přivítání jsme dostali první úkol, a to zapamatovat si všechna naše jména: Péťa, Zuzka, Max, Lukáš, Nina, Hanka, Steven, Dan, Lukáš, Natálka, Agas, Tonda, Týna, Pavel, Julka a Jana. Ve vlaku, který nás vezl do Hazlova, jsme tedy měli co dělat. Ale byla legrace a seznámili jsme se nakonec i s těmi z vlaku, kteří nepatřili do naší party. :-) V Hazlově jsme se z nádraží hromadně odebrali k lesu – na dobrodružnou cestu po stopách Ottengrünského draka. Vstupenkou do lesa byla zkouška znalosti našich jmen. Splnili ji všichni – hlavně Natálka, která si musela, zapamatovat úplně všechny z nás. Ale dala to! :-)

Naše keškové putování za dračími stopami (a jeho hrnečky) nás vedlo po lesní cestě i houštinami. První stopou byla velryba. Ta byla skvělá a děti si na ni hned vylezly. Bez toho by to přece nešlo. ;-) Turistická šipka s dalšími pokyny nás pak zavedla do dračí sluje s malým dráčkem. Následovala cesta do opuštěného lomu, kde se dřív těžil kámen. Právě tady (podle příběhu) náš milý drak zanechal ve skále rýhu, když se lekl malé myšky. (Draci se totiž prý malých myšek bojí.) No, a pak jeho stopa vedla kolem stromu „mlátička“ až k ledovému jezírku. Tam to bylo moc hezké. Učili jsme se u něj formou hry důvěřovat druhým, ochutnávali vzájemně své teplé čaje z termosek a učili se nepadat do jezírka. ;-)

Po objevu důmyslně skryté mapy jsme se pak již vydali najít samotnou dračí sluj. Při jejím hledání jsme procházeli místy, kde až do 50. let minulého století stávala malá vesnička Ottengrün. Dávali jsme si pozor, abychom se nepropadli někam do zavalených sklepů či studní. Ruiny bývalé vesničky nám nakonec prozradily, kde najít dračí sluj, plnou hrnečků na výměnu. Právě vylezlo sluníčko, a tak nás ještě zlákala prosluněná louka, jako stvořená pro pár veselých her před zpáteční cestou k vlaku. Na ní jsme pak ještě objevili závěrečnou zprávu od draka o tom, že ten pravý poklad máme ve svém srdci, v touze po přátelství, po dobrodružství a v krásné přírodě kolem nás.

Ottengrünský drak - logbook

Na vlakové zastávce byl ještě před odjezdem čas, a tak jsme s dětmi hráli hry a společně objevili kouzelný pařez, na kterém jsme prožili hru „Ubrousku prostři se!“. Byla to taková hra, při které jsme měli možnost na „kouzelný ubrousek“ dát něco ze svého, s čím jsme se chtěli rozdělit s druhými. Toto všechno najednou nám pak Agas požehnal, a my se najednou ocitli na takové „communio-hostině“ – jako u oltáře.

Myslím, že nám na výletě nic nechybělo. Naopak. Sobotní den se vydařil moc hezky a za to moc děkuji Bohu. Skutečný mrak z předpovědi se najednou rozplynul a vyšlo slunce, které nás zahřálo na těle i na duši. Slunce svítilo ale i duchovně na naší společné cestě, a to hlavně tím, že jsme tvořili „communio“: Pomáhali jsme si, zavazovali si stále rozvazující se tkaničky, půjčovali si Agasovy hole (a neztratili je), vzájemně se podpírali při lezení do kopců, ukazovali si směr, obnovovali chybějící keškové indicie pro další dobrodruhy, chodili společně zkratkami a snažili se být prostě druhým oporou. 

Děti byly skvělé a statečné. Nerozbily dráčkovi ani jeden hrneček, nikdo nespadl ani do studny, ani do žádné rokle či bývalého sklepa a ani do jezírka… Sem tam se objevila nějaká mokrá bota, boule při hře Hutututu, ale přesto jsme prožili díky Bohu krásný a požehnaný den. :-)

Jana H.

Cestou necestou 2 - Hazlov

Zprávy a fotky z výprav: