„Mami, znáš Boha?“ zeptal se mě před časem můj syn.

„No, jasný. Znám.“ odpověděla jsem v první chvíli.

„A ty už jsi ho někdy viděla?“

„Ne.“ dodala jsem popravdě.

„Tak jak ho můžeš znát?“

Tento rozhovor mě přivedl k přemýšlení o tom, zda svého Boha skutečně znám. A první, co mě napadlo: To je jasné, přece. Vždyť chodím skoro pravidelně do kostela, modlím se, snažím se moc nehřešit, při sčítání lidu jsem označila políčko „věřící v římsko-katolické církvi“ a při odříkávání skautského slibu jsem dobrovolně dodala: „...k tomu mi dopomáhej Bůh…“ Tak bych Boha asi měla znát, když jsem věřící, ne?

Při hlubším uvažování jsem ale zjistila, že byl pro mě Bůh dlouhá léta jen jakousi vnější samozřejmostí, ale nikdy jsem ho nepoznala osobně. Nebyl pro mě živou součástí života, se kterou potřebuji mít nějaký vztah. Mé modlitby se často týkaly jen dobra pro mě, pro mou rodinu, pro mé nejbližší, pro mou práci, …ale nikdy mě nezajímalo, co chce Bůh?

Chtěl by taky právě toto? Nebo je pro něj důležité něco jiného? Jak by si to přál asi On? Nikdy jsem se Ho vlastně neptala.

Každý vztah potřebuje určitou péči, a tak je tomu, myslím, i ve vztahu člověka a Boha. Uvědomuji si však, že já často Boha k ničemu nepustila a naučila jsem se vystačit si ve všem sama… Stavěla jsem si pošetile „svůj domeček“, krásný, půvabný, obdivovaný a dokonalý…, ale bez důležitých základů. Jednou ale zabouřilo, zvedl se vítr a „můj domeček bez Ježíšových základů“ se sesypal... a nikde nikdo. Jen já a prázdnota… Najednou už nešlo skrývat svou slabost a ubohost. Možná to byl osten, který jsem dostala, abych si to uvědomila. Abych odložila sebestřednost a šla s pohledem na Ježíše cestou pokory. Abych Ježíše konečně líp poznala a stavěla na Něm.

V té době jsem v Písmu najednou objevovala věty, které jako by Bůh říkal přímo mně. A já pochopila, že je správné na ně odpovídat. Vždyť ve vztazích je komunikace základ, ne? Na to nepotřebujeme ani žádnou vysokou školu… A tak vznikaly mé nové modlitby a tvořil se dialog mezi mnou a Bohem.

Abych to shrnula: To, že jsem věřící neznamená, že znám Boha. Moje víra nebyla živá, ale řekla bych „na baterky“. Když baterky „přestaly fungovat“, hodily se jednoduše do koše. Já to ale jinak tehdy udělat neuměla. Volala jsem proto k Bohu. Bůh mě uslyšel. Asi se už na to fakt nemohl dívat a slitoval se.

Snížil se ke mně mezi odpadky, do bludného kruhu, na dno mé bídy, tmy a ubohosti. Nesoudil mě ani nepoměřoval s nikým.

Byl tu jen pro mě. Byl milostivý. Zavolal mě mým jménem. Zjevil mi svou tvář a přinesl nekonečný zdroj Boží lásky, se kterou mou víru jako by oživil, pohladil mě tak po duši a nazval svou dcerou. Bezpodmínečně. Milosrdně. V odpadcích.

A toto byla to pro mě velká škola, ve které jsem pochopila, že víra je vztah, o který je třeba pečovat. Stačí udělat si na Boha čas, víc mu naslouchat a mluvit s Ním.

Děkuji Bohu, že jsem jej mohla přijmout do vztahu. Že se Mu smím odevzdávat třeba každé ráno po probuzení, přijímat Jej do všeho, co mě čeká, do všech každodenností a večer Mu za vše poděkovat. Poznala jsem, jak je skvělé, že smím žít svou víru „trochu jinak“ s novou nabíječkou. :-)

Před Bohem se nemusím snažit být dokonalá a odříkávat vše dle předpisů a formalit. On touží jen po mně a tobě – po nás, takových, jací jsme. Bůh nás zná moc dobře (viz Žalm 139). Nemusíme si na nic hrát. Jako Ježíš zná naše slabosti a nechává nám je, aby nás skrze ně učil a posílil, tak zná i naše schopnosti a srdce - a čeká, až se mu dáme k dispozici... Miluje nás všechny a chce pro nás jen dobro, a to i když my vidíme jako dobro něco jiného…

A na závěr: Upřímně si myslím, že stále Boha neznám, ale poznala jsem v Něm milujícího Otce a zakusila, že se člověk na cestě s Ním nemusí cítit opuštěný a bát zkoušek. Stačí jen – a já se tomu stále učím – nesnažit se zvládat vše svojí silou, ale vše Mu v důvěře odevzdat, následovat, nechat se s pokorou vést – a nemluvit Mu do toho, co a jak má dělat. :-)

A co ty? Znáš Boha?                          

jmh