Pro mě Velikonoce začaly ve čtvrtek odpoledne. Na náměstí jsme křídovými spreji pomocí šablon stříkali 192 křížů za obyvatele Chebu, kteří během roku zemřeli na covid. Bylo to pro mě osobní, mám na srdci několik svých klientek, žen s mentálním postižením, znala jsem se s nimi roky – s některými i 20 let, a najednou mi takhle zmizely ze života, bez šance na rozloučení. Byl to způsob, jak s nimi chvíli být, ve vzpomínce a v modlitbě, mít aspoň na chvíli místo, kam položíte tulipán nebo zapálíte svíčku. Každý to má v sobě jinak, ale pro některé z nás tohle byla cesta, jak se s podobnou situací postupně vyrovnávat... Večer před Velkým pátkem se mi zdál jako vhodný čas.
Nečekala jsem, jaké reakce kříže na náměstí vyvolají u části obyvatel města. Nesouhlas, často velmi drsně vyjádřený, neuvěřitelné konstrukce o motivacích lidí, kteří za akcí stáli, neochota pustit i jen symbolicky smrt do společného veřejného prostoru, odmítnutí šance se s reálnou ztrátou a bolestí společně konfrontovat a vyrovnávat. To bolelo. Ta míra negace, agrese, podezírání a urážek byla těžko pochopitelná, ale byla.
Tohle vnější dění se přidávalo k mé vnitřní situaci – zrovna jsem prožívala zpochybnění svých malých životních jistot, takové ty otřesy, které nám jednou za pár let pomáhají znovuobjevit, na čem v životě doopravdy záleží.
Nebylo pro mě lehké, že zrovna v tomhle čase nebyla možnost jít na mši, prožít celou cestu Velikonocemi "normálně" – nechat se nést liturgií. Protože online na mě moc nefunguje, bylo mi jasné, že budu muset najít svůj způsob, jak Velikonoce prožít, nějak základně, jednoduše, na dřeň. Inspiraci jsem našla v materiálech z Fortny.
V pátek před svítáním jsem na kole vyrazila do šedého chladného dne, hledat prostor k modlitbě a dřevo. U řeky jsem potkala obrovský poražený strom. A na jeho pařezech přímo u říčného proudu jsem našla svoje místo. V poházených kusech dřeva jsem objevila dva pro svůj letošní kříž. Takové, aby na nich byla znát léta, viditelné vrstvy života a zároveň rány, stopy po pile, po sekyře. Silně ve mně rezonovala věta: "Do dřeva kříže jsou vytesány bolesti, zranění, nespravedlnosti, ale také cesta k jejich uzdravení." Bylo důležité, aby rány byly viditelné, aby bylo možné je uzdravit, aby se jich mohl dotknout Bůh, i člověk.
Na tohle místo jsem se ve stejný čas vrátila v neděli Vzkříšení. Mrzlo, čisté nebe, před úsvitem. Měla jsem s sebou lampičku, na pařezech jsem v ní zapálila svíčku, vnímala mizející tmu a v ní to malé světlo. Zem, na které jsem stála, s pilinami a miniaturními odřezky dřeva – z ní jsem vzešla, do ní se vrátím. Voda – křest, pramen Ducha, ale i řeka mého života, která má svůj směr… Vyšla jsem nahoru na cestu. Východ růžověl a já si našla žalm 139, který mě v poslední dny často napadal. Četla jsem si ho nahlas a byla překvapená, kolik je v něm toho o světlu a temnotě. „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě…“ Dívala jsem se na jitřní záři, jak proniká šerá místa, jak světlo přichází do světa. Skrze stromy, skrze mlhy nad řekou… Byla to neuvěřitelná krása.
A v tu chvíli byla jsem schopná přijmout to, že takhle žijeme. Na pomezí světla a tmy. Nemám být zaskočená ani tmou, bolestí, smrtí, strachem, sobectvím, zlobou a nenávistí. A netýká se to jen ostatních, ale i mě osobně. Ta hranice vede každým srdcem. Myslela jsem na židovskou dívku Etty Hillesum, která mě prováděla posledními patnácti dny před Velikonocemi, každé tiché ráno. Na její „horní místnost“ v srdci, prostor světla, kde v ní bydlel Bůh, to místo, které jí nikdy nikdo nemohl vzít, žádná omezení a nebezpečí, stoupající nenávist. Ani Osvětim, kde její život skončil. Ani bolest, ani strach, ani smrt nemá poslední slovo.
Kristovo vzkříšení jsem vnímala každým kouskem svého těla, mysli, srdce. Dělo se. Tady všude, v minulosti, přítomnosti, budoucnosti. V nás. Byla jsem ráda, že nejsem v kostele, ale v krajině, Vzkříšení ani Krista nejde zavřít do žádné budovy ani liturgie, je dobré si to občas připomenout…
Počkala jsem do úplného rozednění, bylo chladno, ale světlo bylo až bolestivě oslnivé, zrcadlila ho řeka, stíny byly výraznější.
Doma jsem zjistila, že se mi sešla na facebooku přání k svátku, bylo nejen Vzkříšení, ale i 4. 4., úplně mi to vypadlo. Takže to byl vlastně dárek… A vnímala jsem, že mi Bůh říká jménem, neustále a s láskou. A ujišťuje mě, že mám místo v tomhle nekonečném příběhu Vzkříšení, že se mě týká. Jmenovitě.
Ivana
Toto svědectví zaznělo během kázání na Velikonoční pondělí;
můžete si jej poslechnout ZDE
Fotoalbum Chebské Velikonoce 2021 v rozptýlení najdete ZDE
Foto: Ivana Čamková
